Kdo jsem?
Karla Kösl
Autorka na volné noze, esejistka, spisovatelka, kreslířka. Liberální stále nepokřtěná katolička, feministka, přítelkyně menšin. Ve svých textech se věnuje kultuře, internetu, a trendům, od politiky se drží dál. Syntetizuje intuici umělce s data-based přístupem, aby oddělila konkrétní jevy od nepřehledných sedimentů informací, odhalila jejich metafyzickou podstatu na duchu doby nezávislou, a zasadila je do širšího kulturního kontextu.
„V prváku na vysoké jsem dostala za esej o knize Mysl, mozek, věda od Johna Searleho za tři. Vyučující nevěřil, že jsem ho psala já, To je oxfordský styl, povídá, to jste nemohla napsat. Údajný originál, ze kterého jsem měla opisovat, ale nikde nemohl najít – přirozeně, protože jsem esej opravdu napsala sama. Nikdy jsem nebyla vzorem studentských ctností, záškoláctví, alkohol, návykové látky, špatné známky, málo respektu k učitelstvu (v předchohzí generaci by to šlo romantizovat jako umělecká duše, nebo beatnictví, dobře, že tohle rámování už je pasé), ale literatuře a filosofii jsem se věnovala poctivě (až na Marxe, přiznávám). O víc jak dekádu později už si ani nevybavím, co jsem v tom eseji psala, nebyl pro mě nijak důležitý, a pozornost, která byla věnovaná mému psaní, jsem brala jako náhodu, nebo spíš jako omyl. Opravdový imposter syndrom neodhaleně neurodivergentního dítěte z intelektuálně-umělecké rodiny.
My vždy vládli slovem, říkala na incident v prváku naštvaně moje maminka. Na moje excesy byla zvyklá (a trápily ji), ale v tomhle měla jasno: její tatínek známý profesor ekonomie a spoluzakladatel oboru teorie her, co učil i na Princetonu, napsal už za minulého režimu tajně mnoho knih pod cizím jménem, ze kterých se učí dodnes. Ona sama velká čtenářka a intelektuálka, stejně tak můj otec, textař a básník; psaní máš prostě v genech, řekla. Rodiče i děda mě silně formovali v mém zájmu o filosofii, literaturu i umění prostřednictvím knih, které mi předkládali, a moji schopnost orientace v nich vnímali jako samozřejmou – jsme přeci intelektuálové.
Já to tak ale nebrala. Moje špatné známky ze všeho, co mě jen trochu nezajímalo, nevyvážily v mých očích kontrast s excelováním v tom, co mě bavilo, přišla jsem si hloupá. Dobré výsledky jsou samozřejmost, excelovat je základní úroveň. A tak se začínám seznamovat se svými skutečnými schopnostmi ohledně práce s textem až teď, ve 34 letech; přestala jsem je brát jako vlastnost, která není nijak výjimečná, kterou nemá smysl nijak zkoumat, a začala jsem je vnímat jako to, co to skutečně je: jako dar, který je třeba rozvíjet.
Zastihli jste mě přesně v momentu, kdy se z marketérky, brand creatorky, grafičky a webdesignérky (pod jménem Design Karla jsem udělala přes 80 projektů; dělala jsem například ilustrace pro album Dopisy od Lenky Nové, tričko pro Moje Bohéma, jubilejní vizuální identitu pro Státní plavební správu, brand design pro influencerku Radua Crystal, a asi 60 webových stránek), která často psala klientům prodejní texty neoficiálně a zadarmo, protože to brala tak, že její psaní nemá hodnotu, stává žena vstupující do svojí skutečné síly. Můj disrespekt vůči autoritám, který mě vedl k problémům ve škole, dnes chanelluji jako absenci strachu z nesouhlasu, nepřijetí i odsouzení. Svou schopnost orientovat se v tom, co mě baví, a nasávat enormní množství informací, přetvářím ve schopnost nelekat se mediálního chaosu a bez námahy v něm proplouvat, a hledání spojitosti mezi zdánlivě nesouvisejícími tématy beru jako zábavnou hru s jedním jediným pravidlem: snažit se nepřilévat do ohně další neověřené nezodpovědné nepravdy.
Moje cesta byla dlouhá a trnitá, ale tak to mělo být. Z neřízené střely bez úcty k čemukoliv jsem se díky všemu, čím jsem prošla, stala klidnou a hluboce věřící bytostí, která chce svého svobodného ducha nabídnout dál jako nástroj k přežití v mentálně extrémně náročné době v té formě, v jaké je ji nejpřirozenější ho předávat: ve formě myšlenek, textů, a především v podobě mé první knihy, románu Věk Vodnáře.
Pracovala jsem na něm tajně dva a půl roku a vyšel 14. listopadu 2024. Do toho jsem stále dělala svou práci webdesignéra a navíc se starala o batole. Spoustu práce, spoustu prostoru pro tolik potřebný růst sebeúcty. Jako grafik, sazeč a détépák v jedné osobě jsem celou knihu připravila pro vydání sama, protože první a jediné nakladatelství, kterému jsem ji nabídla, ji odmítlo jako nudnou a bez emocí, a já (právě díky své absenci respektu vůči autoritám) odmítla ztrácet čas druhým, třetím, desátým pokusem: díky své profesi jsem měla všechno potřebné know how, tudíž jsem se rozhodla vzít věci do svých rukou.
Pomocí přispěvatelstva do předprodejové kampaně Donio jsem vybrala částku potřebnou pro korektury a tisk, a jsem také jejím vydavatelem. Díky tomu jsem zcela nezávislou tvůrkyní. Náklady na knihu jsou zaplaceny, nejsem kvůli ní zadlužená a moje existence na jejím prodeji nijak nezávisí. Nikomu se nezodpovídám, nikdo mě nemůže tlačit do další, uspěchané knihy, aby se využilo momentum, nikdo mi nemůže diktovat, co smím a nesmím vytahovat za témata, co je monetizovatelné a co není – a to je pro mě hodnota větší, než jakkoliv vysoký příjem, jakékoliv ocenění. A to, že mi nespočet čtenářek i čtenářů napsalo, že se při dočtení Věku Vodnáře topilo v slzách, je pro mě nádherným důkazem, že moje intuice mě vedla správně, a že nevěřit autoritám může být nejen destruktivní, jak to bylo v první polovině mého života, ale i velmi tvůrčí.
Vidíte to taky? Má cesta vedla, kam měla. Věřím, že to tak bylo díky ochotě dělat všechno, dokonce i rebelii, naplno, s vervou, beze strachu. Nikdy jsem nic nedělala napůl, a to je podle mě způsob, jak se neztratit, i když nevíte, co se sebou. Kde se to ve mně při mých leta zanedbávaných depresích vzalo (které teď už víc jak rok pod dohledem lékaře úspěšně léčím), je pro mě nádherná otázka; od koho takové dary? Kdo nade mnou držel ochrannou ruku? Přeji vám, abyste se nikdy neztratili – a kdyby, tak abyste se pak našli na tom správném místě. Jsem důkazem, že je to možné.“
Nepotřebujeme gatekeepery, aby nás pustili tam, kam se chceme dostat. V měnícím se světě můžeme vytvářet nové portály sami.
