Disclaimer: Nejsem psycholog, psychiatr, ani někdo s odborným vzděláním. Ač mě psychologie vždy zajímala, nejsem osoba pro odbornou konzultaci, a nepokouším se ani o osvětu. Pouze sdílím svou zkušenost, ve které se snažím záměrně minimalizovat odborný slovník, a vyjadřovat se běžnými výrazy a každodenní osobní zkušeností, která ani při nakrásně totožné diagnóze nikdy nebude stejná, jako zkušenost druhého. Jde mi o to nastínit představu o tom, jak může (a taky vůbec nemusí!) život s duševními potížemi vypadat, upozornit na to, jak neviditelné může utrpení být, a vyjádřit (třeba i jen pro sebe sama), že naše vnitřní zkušenost je legitimní ať diagnózu máme nebo ne. Při duševních obtížích je každopádně vždy třeba vyhledat odborníka (a pokud ten „nesedne“, což se stává, nevzdat se a hledat dál). Přeju vám štěstí a sílu na vaší cestě, ať vypadá jakkoliv.

Vždy jsem byla pro sebe samu záhada. Zlověstný cizí hlas mluvící na mě v duchu ve chvílích samoty neznámým jazykem, magické myšlení, a extrémní emocionální citlivost na tu nejjemnější nuanci nepochopení, která mě vystavovala na milost a nemilost lhostejnému světu, mě doprovázely od raného dětství. Nikdy jsem samu sebe nechápala, a nechápala jsem moc ani své okolí.

Do školky jsem nechodila, a nástup do školy pro mě byl šok. Ze společnosti dospělých mezi hlučné děti, které si s ničím nebraly servítky. Nerozuměla jsem jim a dávala si na ně pozor. Už v první třídě se zformovala parta sebevědomých extrovertních dětí, které se uměly prosadit. Já mezi ně nepatřila, seděla jsem v první lavici se samými jedničkami a hezkými šatečkami a svetříky, maminka vždy chápala, že je pro mě oblečení důležité, a snažila se mi ho dopřávat. Sice jsem nebyla v jádru třídní party, ale rozhodně jsem ani nebyla terč šikany, dobré známky a panenkovský vzhled mě ochránily a přivedly mi i nějaké dětské nápadníky, což mě narozdíl od “tlustoprdky Veroniky”(💔) ušetřilo posměchu, že mě nikdo nechce. O to víc jsem sama pro sebe byla záhadou – nikdo mi nic nedělá, co mě drží v takové křeči, v takovém strachu, v takové bolesti? Co jsem to za ubohou existenci?

Zlobila jsem se na sebe. Chtěla jsem být jako ostatní, ale nešlo to, svazovala mě ochromující hrůza, že něco udělám špatně, řeknu špatně, a přijde trest v podobě nepochopení – a to jsem nebyla schopna unést. Cítila jsem se provinile, takže jsem se nikomu nesvěřila, bála jsem se, že bych ublížila rodičům. Ten pocit ve mně zůstal; moje vnitřní pravda ostatním ubližuje. Uzavíralo mě to v izolaci. Snažila jsem se skrývat svoje pravé prožívání, a nahradit skutečné já veselou bezproblémovou personou. To se dařilo, dokud nepřišla ve škole těžší látka.

Na prvním stupni pro mě učivo nebylo nijak těžké, všechny předměty mi šly samy, bezproblémová jedničkářka. Druhý stupeň už ale vyžadoval více pozornosti, a to mě nebavilo. Proč tomu tak bylo, jsem pochopila až po letech, v té době jsem ale přidala do své už v dětství značné sbírky domnělých selhání jedno další; místo samých jedniček jsem začala domů nosit pouhá vyznamenání. Nevyšly mi ani jedny přijímací zkoušky na gymnázium – i když jsem látku uměla, u zkoušek jsem udělala vše špatně. Celá rodina byla zoufalá, co z té holky bude? Nikdo nečekal, že to nadané dítě nakonec nebude tak nadané.

Střední jsem si našla sama: grafickou průmyslovku v Hellichově ulici. Vždy jsem byla kreativní, a představa, že půjdu na vyhlášenou uměleckou školu, mě nadchla. Rodiče nebyli proti, sice mě vždy viděli na prestižním gymnáziu, ale jelikož znali mé vrozené nadšení pro kresbu a grafiku, přišlo jim to jako dobré řešení naší těžké situace.

Dodnes si pamatuju, že když jsem nastupovala do prváku, řekla jsem si: “S mým k smrti vyděšeným já je konec.” A tak nastoupila nová persona. Z veselého bezproblémového dítěte problémovou teenagerkou utrženou ze řetězu a nerespektující nic a nikoho. Od čtrnácti cigarety, alkohol a další látky, věčně za školou, na vysvědčení samé čtyřky – a pár jedniček z těch předmětů, které ji zajímaly. Moje sebepojetí jako někoho, kdo je k ničemu, se školními výsledky ještě posílilo, ale aspoň to teď byla sranda – poznala jsem Prahu ze všech úhlů, seznámila se se squattery na Miladě, vysedávala s popeláři v Kotvě na Národní třídě, poznala opravdové pražské punkáče odmítající standardní způsoby života, viděla jsem svět, do kterého jsem nepatřila – a on mě nejen toleroval, dokonce mě vítal. Možná ta zkušenost vnitřní samoty a pocitu, že mezi tu elitní partu lidí, kteří v životě dobře fungují, nepatřím, dokázala vytvářet spojení s lidmi napříč sociálními skupinami.

Vždy jsem měla silné vazby se ženami; učitelky i cizí ženy nade mnou z nějakého důvodu držely ochranou ruku. Když se ředitel školy zajímal o moji docházku, “postarala” se o to zástupkyně. Když jsem za školou narazila na třídní v kavárně, vždy dělala, že mě nevidí. Ženy se o mě zajímaly, pozorovaly mě pronikavýma zkoumavýma očima, a byly tak nějak nevysloveně na mé straně, jako by mezi námi bylo tiché porozumění (kterému já sama v té době nerozuměla). Podporovaly mě v kreativitě a v zájmu o filosofii, a mhouřily oči nad mými přestupky.

S muži jsem měla o poznání komplikovanější vztah. Naschvál jsem vyvolávala konflikty, byla agresivní a drzá. U tabule jsem záměrně psala chemické vzorečky slovy, místo rovnicemi, provokovala jsem anebo byla nepřístupná. Účastnila jsem se pouličních potyček a nejednou se mi dokonce podařilo protivníka donutit k ústupu (na což jsem byla dílem hrdá, dílem jsem se styděla, protože jsem věděla, že takhle se dívka nechová). Nutno podotknout, že i mezi muži jsem měla ochránce i přátelé, třeba mezi učiteli výtvarných oborů, kteří mě hodně naučili, i mezi vrstevníky. Většinou ale šlo o specifické typy, citlivé introverty, kluky, kteří sami tak úplně nezapadali. Jakmile měl v mém okolí nějaký muž autoritu, nebo o ni projevil snahu, okamžitě byl můj nepřítel, což vyvrcholilo vyhozením z předmětu v květnu těsně před maturitou, kdy učiteli zcela oprávněně přetekl pohár a poté, co mi už poněkolikáté udělil šanci opravit si známku v jeho předmětu na čtyřku, a já ji opět prokaučovala a ještě byla drzá, mě vyrazil z hodiny s pětkou. Musela jsem se vypořádat s dalším svým selháním; maturita v řádném termínu rázem nebyla možnost.

Okolí se na mě zlobilo. Všudypřítomná otázka Co to s ní je? mi nepřestávala připomínat, jaké zklamání jsem. Byla jsem na to ale už tak zvyklá, že jsem se ani nesnažila nikomu jeho pohled vymluvit. Moje vnitřní bolest ale nezmizela, i když jsem se snažila zahnat ji bujarým životem a alkoholem. Pocity intenzivní živoucnosti, které mi dodávaly moje eskapády, přerušovaly dny bez jakéhokoliv pocitu, dny bez energie a zájmu o cokoliv, dny zoufalství a nenávisti k sobě. Na střední jsem poprvé napsala do jakéhosi centra duševního zdraví, které jsem našla na internetu. “Okamžitě vyhledejte odbornou pomoc.” odepsali mi. Snažila jsem se tedy párkrát se svým okolím opatrně otevřít diskuzi o tom, jak se cítím, a odpověď byla jednoznačná: To máš z toho života, jakej vedeš. S jakejma lidma se stýkáš! A tak jsem v sobě znovu posílila ochromující pocit viny. Pocit, že kdybych se učila, kdybych se snažila, kdybych neutrácela peníze na obědy za alkohol a pořádně jedla, byl by můj život v pořádku. To, že moje divokost není příčina, ale symptom, jsem se dozvěděla až o další skoro dvě dekády později let později, čekalo mě dalších dvacet let v izolaci.

Maturitu jsem udělala, sice až v září, ale udělala. Léto 2010 plné omamných látek a učení, tak bych to popsala. Odešla jsem totiž od rodičů, v devatenácti, bez dokončené střední, a celé léto strávila přípravou na reparát. Ten jsem udělala za jedna, tedy celkově s tou původní pětkou za tři. Šla jsem na vysokou, která mě nebavila, vodohospodářství na ČZU, a nepropracovala se ani prvním semestrem. Vzrušení z divokého života bledlo, protože zajištěný život u rodičů vystřídala nutnost práce – a rozhodně ne v pohodlí kanceláře. Bary, kavárny, kuchyně, úklid letadel, dvanáctihodinové noční směny, fyzicky náročné brigády. Na vysokou jsem kašlala, a když jsem neměla směnu, vstávala jsem ve dvě odpoledne a den začínala jointem. Cítila jsem se hůř a hůř, až jsem se jednoho dne probudila a došlo mi, že jsem na křižovatce. Že pokud se sebou nic neudělám, čeká mě už jen cesta dolů. Na takových rozcestích jsem se pak ocitla ještě několikrát, a to, že jsem je vždy dokázala identifikovat, přikládám existenci vyšší moci, která mě celá ta léta doprovázela (v téhle vnímané schopnosti zaslechnout volání sfér je zakotvené moje silně mystické myšlení – a věřím, že narozdíl od všeho ostatního, tohle není obranný mechanismus).

Po roce plácání se na vyčerpávajících brigádách jsem se tedy rozhodla znovu se vrátit na vysokou, tentokrát na FHS. Příjimačky jsem zvládla, což mě povzbudilo. Začala jsem pracovat na recepci jógového studia (kde jsem se dostala k józe a pravidelnému cvičení, které mi zůstalo dodnes), přestala s trávou, vrátila se k rodičům, a začala postupně stabilizovat svůj život. V roce 2013 jsem si prošla máminou rakovinou (navzdory špatným prognózám ta statečná žena zabojovala a dnes je perfektně zdravá), potkala svého muže, se kterým jsem dodnes, a udělala svůj první placený web – neuměla jsem to, ale protože jsem byla motivovaná a měla zájem, rychle jsem se to naučila.

V roce 2017 jsem si s webdesignem založila podnikání, které někteří pamatují pod jménem Design Karla. Do roka začala přicházet spousta poptávky. Ta zkušenost, že spořádanost a organizovanost mě drží na dobrém místě, začínala pomalu ovlivňovat celý můj život a položila základy novému obrannému mechanismu: rigidní závislosti na struktuře. Svou energii jsem nasměrovala do učení, studia, tvorby, do snahy o ten nejvyšší možný výkon.

Pracovala jsem na státních zakázkách, pro známé influencery, i známé osobnosti. Ze začátku to bylo opojné, konečně jsem našla svou hodnotu, konečně někomu k něčemu jsem! Pracovala bych i zadarmo, jen abych si ten pocit udržela. Proto jsem měla tak rychle takový úspěch – kromě toho, že jsem v téhle práci mohla být kreativní, takže jsem ji milovala, jsem byla také neúnavná, svižná, reagovala obratem, byla vždy k dispozici. Chtěla jsem totiž každému prokázat, že jsem ten, za koho mě pokládá. Každý úspěšný projekt znamenal další trofej dokládající, že nejsem k ničemu (a těch úspěšných projektů bylo cca 80, jen pro představu). Zároveň jsem umírala hrůzou, že to celé praskne, že jednoho dne někdo zjistí, jaký jsem ve skutečnosti imposter.

Neustále jsem studovala vše, co se týkalo mé profese, abych se připravila na každou otázku, aby mě nikdy nikdo nenachytal, neustále dohlížela na to, abych vypadala vyrovnaně, klidně, úspěšně, dokonale, jako někdo, kdo má vše pod kontrolou; myslela jsem, že to je způsob, jak se ochránit před tou bolestí, kterou jsem v sobě cítila od dětství, před bolestí, které jsem jako dítě utíkala veselostí, jako teenager rebelií, marihuanou a alkoholem, a jako dospělá workoholismem a obsesivní kontrolou všeho.

Extrémně výkonný život si ale brzy začal vybírat daň: moje úzkosti pramenící ze snahy vše kontrolovat se velmi zhoršily, do paniky mě dostala každá notifikace o příchozím emailu. Stejně tak se zvýšila moje disociovanost (celý život zaměňovaná okolím za zasněnost), nespavost, depresivní stavy (které byly o to horší, že jsem byla neustále v očekávání toho či onoho deadlinu – a neměla sílu pracovat), panické záchvaty, když jsem nemohla něco najít (manžel jednou musel přijet z práce, aby mě uklidnil a pomohl mi odejít z bytu), a všudypřítomný strach ze smrti, strach, že buď zemřu já, nebo nějakou nehlídanou myšlenkou někomu smrt způsobím. Když jsem v roce 2019 v bezduchém stavu projela červenou a málem srazila několik lidí, šla jsem konečně poprvé šla na terapii. Zatím bez léků, ale dostala jsem novou naději, že rozlousknu tu záhadu, kterou sama pro sebe jsem. Věřila jsem, že když své problémy zvědomím, vše se vyřeší. Ale nebylo to tak.

Když přišel covid, doslova se mi ulevilo. Zní to strašně, ale je to tak. Ulevilo se mi, že v pandemii mám ke svému extrémnímu vnitřnímu prožívání důvod. Že na pokraji pandemie a apokalypsy se budu moct přestat skrývat, a každý pochopí, co mi je, proč jsem na tom tak, jak jsem. Že ta nejhorší hrozba, pocit nedůvěry a nepochopení, a odsuzování okolím za moje autentické prožívání, mě přestane ohrožovat. Úleva z nástupu pandemie ale netrvala dlouho, celosvětová situace byla totiž (samozřejmě) sama o sobě traumatizující a přinášející ještě vyšší stres.

S příchodem covidu-19 na scénu jsem navíc otěhotněla. A protože jsem samu sebe považovala za špatného člověka, zintenzivněla jsem terapie, aby moje dítě mělo mámu, která za něco stojí. Můj první terapeut ale nebyl dobrý match (to nemusí být ničí chyba, vztah s terapeutem musí sednout, stejně jako jakýkoliv jiný vztah). Řešení mých problémů viděl v ukončení skrývání se před rodinou, ke konfrontaci s rodiči. To mělo bohužel za následek ohromné množství zranění na všech stranách, která mě ještě víc zmátla a potvrdila mi, že jsem celý život měla pravdu: že svou vnitřní pravdu opravdu nemůžu nikomu odhalit. Ani těm nejbližším, natož světu.

Takhle se to sčítalo a sčítalo. Covid, těhotenství, extrémně zraňující rozkol s celou rodinou, nárůst zájmu o online v době homeofficů, který přinesl velké množství práce, spontánní rozhodnutí ke koupi bytu, jeho kompletní rekonstrukce, a stěhování, nic z toho zvolnit neumožnilo, naopak. A já jako dříč dokazující si hodnotu prací až k umdlení, jsem jela a jela, nekoukala nalevo napravo, nebrala na sebe žádné ohledy. Týden poté, co řemeslníci opustili novotou vonící byt, jsem byla na kontrole v porodnici, kde mi řekli: vašemu chlapečkovi přestává tlouct srdíčko.

Porod v psychické kondici, v jaké jsem byla, byl komplikovaný. Lékaři zvažovali císaře, ale po noci monitoringu, kdy se stav miminka stabilizoval, se rozhodli pro vyvolávání. Bylo pár dní před Vánoci 2020, ležela jsem v tiché noční porodnici, zpívala chlapečkovi koledy a přemýšlela, jestli bude žít, jestli bude zdravý, jestli se od teď můj život úplně nezmění. Doprovázela mě tichá důvěra, že vše bude jak má. Další důvod mojí silné víry. Jako bych v tom nebyla sama (a ani tenhle moment nepovažuju za obranný mechanismus).

Druhý večer jsem po zážitku porodu, na který jsem reálně nebyla vůbec připravená, a který aktivoval všechny nevědomé strachy, aniž jsem tomu rozuměla (pocit ztráty kontroly, pocit selhání, pocit viny, pocit, že nic nezvládnu, pocit nepochopení, například ze strany nepříliš empatického personálu), dostala na hruď nádherného, a nesmírně naštvaného chlapečka. Vyvolávání se mu vůbec nelíbilo, byl zesláblý, neuměl sát, a já neměla mléko, ale láska naštěstí sepnula od první vteřiny (to také není u matek samozřejmé, zvlášť u matek v problematickém psychickém stavu). Příčina naměřených klesajících ozev, které vedly k hospitalizaci a vyvolání porodu oxytocinem, se nezjistila.

Z porodnice jsem odjela porodnice po standardních třech dnech, ovšem za protestů, že nekojím, a s výhrůžkou, že moje dítě umře, když nezůstanu. Moje staré rebelské já okamžitě přispěchalo na pomoc. Personálu jsem řekla, že porodnice nemá právo mě držet, napsala dvě A4 dlouhou stížnost primářovi na téma destruktivní neempatičnost zaměstnanců, a odjela domů. Tam jsem se, přesně podle svého tušení, po dvou týdnech snahy v klidném a bezpečném prostředí bez nutnosti dítě neustále vážit, rozkojila (zde musím poděkovat naší úžasné dětstké doktorce a její sestřičce, která za námi docházela domů a dala mi mnoho rad a tipů). Chlapečka jsem naučila sát, a zvládla udržet ho naživu aniž si příliš navykl na umělé mléko (vůbec nic proti UM, pozor, věděla jsem, že je to naprosto skvělá alternativa, když se kojení nepovede, takže maminky, které nekojily, neciťte se jakkoliv souzené prosím).

Chlapeček nádherně rostl, buclatěl, byl vitální, kreativní a veselý, celkově skvěle prospíval – jen špatně spinkal a prakticky nešel odložit. Přisuzovala jsem to vlastní úzkostlivosti, a respektovala ho, chovala jsem ho a mazlila, opět na svůj vlastní úkor (i když tohle byla první situace, kdy mělo upozadění sebe sama smysl). Každá matka ale ví, že porodem to nekončí, jen začíná. A tak jsem byla z každodenní péče vyčerpanější a vyčerpanější. Dřív jsem alespoň mohla utéct – k práci, k alkoholu, k seriálu, k samotě nebo k hluku hospody, ale miminko potřebuje péči 24/7, a takové nespavé jako to naše, zvlášť. Manžel převzal péči o celou domácnost, a do toho pracoval, já se starala o děťátko, taky pracovala, a psala Věk Vodnáře, který jsem ze sebe nutně potřebovala dostat ven.

Nový byt, následné zdražení energií kvůli válce na Ukrajině, a pak inflace nedovolovaly polevit. Okno tolerance, ve kterém jsem zvládala rozdýchávat a skrývat svoji vnitřní přecitlivělost, se zužovalo. V roce 2023 jsem už jen ležela v ložnici, skrývající se před každým podnětem, zvukem, senzorickým vjemem, nebo pocitem, který by mě mohl dostat zpátky do kontaktu s tou sílící vnitřní bolestí, které jsem se zuřivě bránila stále hlasitějšími a nesnesitelnějšími výbuchy vzteku, zoufalstvím, trháním vlasů, nezřízenými nákupy, a která se hlásila o slovo už tak moc, že jsem začínala pochybovat, jestli takhle zvládnu žít dál. Motivace v podobě víry, že snahou a prací na sobě sama svému vnitřnímu prožívání uteču, mizela, a já začala pomalu přistupovat na myšlenku, že jsem skutečně ztracený případ, a na světě beze mě bude líp.

Na jaře 2024 jsem si na četné manželovy prosby (ve zhoršujícím se stavu a rostoucí mozkové mlze ztěžující mi orientaci a zvyšující paranoiu jsem mu přestávala věřit, podezírala ho z manipulace a dlouho odmítala jeho návrh vyzkoušet farmakoterapii) nakonec přece jen otevřela seznam psychiatrů, a víceméně namátkou jsem si jednoho našla. Vzal mě rychle, okamžitě mi předepsal antidepresiva, a navrhnul pravidelné terapie pomocí klasické psychoanalýzy. Předepsané léky rychle rozšířily moje okno tolerance a snížily citlivost na triggery (spouštěče). A taky mi daly novou zkušenost, nový referenční rámec: že ten stav klidu a relaxace, který jsem vždy považovala za nezasloužené štěstí, po kterém bude následovat nevyhnutelná katastrofa, je normální stav zdravého nervového systému – stav, v jakém bych měla trávit většinu svého času. Ulevilo se mi, začala jsem spát, pravidelně jsem docházela na terapie, a snažila se důvěřovat procesu, i když mi přišel pomalý. A v tomhle bodě začala moje cesta k duševnímu zdraví, cesta k pochopení vlastního příběhu, který jsme s doktorem postupně zrekonstruovali, cesta k přerámování sebepojetí a k nalezení své pravé identity.

Tuhle rubriku s ironickým názvem Snowflake jsem založila už před třemi lety, ale až dnes vím, co do ní psát: zhruba po roce a čtvrt, tedy před zrhuba sedmi měsíci, jsem dostala do ruky papír s diagnózou. Komplexní posttraumatická stresová porucha, CPTSD. Od té doby ji zkoumám na sobě, na svém životě, v odborných textech, na terapiích a konzultacích se svým lékařem, a prostřednictvím zkušeností lidí sdílejících svůj stav na internetu. V dalších článcích mám v pánu rozepsat se o tom, jak vypadají moje terapie, jak jsem si dlouho myslela, že mám ADHD, proč na CPTSD (pozn.: můj lékař mě učí vnímat diagnózu jako pomocný koncept k základnímu zarámování žité zkušenosti, ne jako něco, na co bych se měla upnout a s čím bych měla spojit svou identitu) nefungovaly žádné techniky ani úprava životního stylu, jak byl konkrétně cítit můj stav a jak se projevoval během dne, co byly a jsou moje nejhorší spouštěče úzkosti, jakými způsoby jsem se jim vyhýbala, jaká je anatomie propojující u mě úzkosti, deprese, workoholismus a trauma, co mi pomáhá fungovat v souladu, se svými potřebami, ne proti nim, jak vnímám svou zkušenost s antidepresivy, jak moje psychické problémy somatizovaly v problémy tělesné, autoimunitní, jaké knihy a jací tvůrci mi pomohli, jak se moje zkušenost promítla na mém rodičovském stylu, v jaké superschopnosti se vyvinuly moje kompenzační mechanismy, a jak jsem přerámovala své poškozené sebepojetí z někoho, kdo je k ničemu na toho, kdo stojí pevně ve své síle.

Motivací k tomuhle seriálu není stěžovat si a dělat ze sebe oběť, jak necitlivě píší lidé na internetu, ale zverbalizovat svůj příběh pro sebe samu v rámci terapie, a i pro ty, kteří sami zoufale hledají a nevědí, kudy jít; ne že by se snad měli poměřit, jak moc je jejich prožívání podobné tomu mému,  nebo dokonce horší či lepší. Mým cílem je spíš ukázat, jak organické, vším prorostlé, a nepochipitelné, může takové prožívání sebe sama být. Podstata mého stavu je totiž neustálý pocit smrtelného ohrožení na úrovni nervového systému, nikoliv na úrovni vědomí. Znamená to, že jsem zvyklá žít v ochromujícím strachu z (již) neexistujícího nebezpečí, a považovat ho za realitu. Člověku s mojí diagnózou může vyvolat paniku i to, že se ho někdo na něco zeptá konkrétním tónem – vše, co mozku připomene ohrožení, vyvolá nesnesitelné pocity a automatické obranné reakce:

útok (např. verbální agresivitu, potřebu se obhájit za každou cenu, z vnějšího pohledu nevysvětlitelnou hysterii, výsledkem čehož může být pocit, že jste agresivní monstrum, které neunese kritiku),

útěk (např. opuštění vztahu, opuštění situace, opuštění zaměstnání z hodiny na hodinu, výsledkem čehož může být pocit, že jste zbabělec/anebo naopak pocit, že jste konečně nabyli sílu – to, že je to za velkou cenu se racionalizuje např. jako Člověk se toho nesmí bát),

nebo zamrznutí (např. dočasnou ztrátu schopnosti porozumění řeči, to je můj vůbec nejobávanější symptom, jeho výsledkem pro mě byl celoživotní pocit, že jsem hloupá, když nedokážu ani nic říct, když nechápu, co mi někdo říká).

Život se zredukuje na nevědomou snahu udělat cokoliv pro to, aby se člověk vyhnul jakékoliv ze svých nevědomých automatických obranných reakcí, které jsou velmi bolestivé a nesou s sebou vysokou daň v podobě pestré škály negativních důsledků, a navíc jsou nesmírně fyzicky vysilující. Odpovědnost za takovou realitu člověk (opět nevědomě) promítá do svého okolí: kdyby neřekl*a tohle/kdyby dítě poslechlo hned/kdyby se neozval tenhle zvuk/kdyby se choval*ajinak/kdyby pracovali, jak mají/kdyby respektoval*a moje hranice/kdyby byl*a citlivější/kdyby byl*a vychovanější/kdyby byl*a chytřejší, tak bych se takhle necítil*a/nechoval*a/nemusel*a se bránit. Neustálý posměch okolí, že osoba trpící takovou kondicí, se vymlouvá, nic neunese, a je jenom rozmazlená sněhová vločka, vše ještě zhoršuje, protože znovu a znovu aktivuje potřebu bránit se – a takhle vzniká nekonečná spirála.

Píšu tedy tenhle seriál v naději v alespoň malou kultivaci prostoru, v naději, že konečně pochopíme, že za většinou podivného nebo problematického chování, je nevyřešená bolest. A také pro upozornění, že tolik vyzdvihované “zvědomění” sice může být krokem k uzdravení (nejspíš i nezbytným krokem), ale není samospásné a nervový systém porušený na neurolobiologické neuzdraví, ten uzdraví jen opakovaná zkušenost bezpečí (i na tohle téma chci napsat samostatný článek).

V neposlední řadě je třeba říct, že účelem tohoto textu není nikoho obviňovat, třeba rodinu, že nezasáhla; dětský slovník je omezený a dětská zkušenost postrádá referenční rámec. Dítě nedokáže předat, co ho trápí, často samo nedokáže porozumět své vnitřní zkušenosti a vnímá ji jako přirozenou, samozřejmou, takže ani nemyslí, že by bylo s čím se svěřovat, prostě se jen snaží chovat se dobře (neboli přežít, takhle ho evoluce naprogramovala, k potlačení sebe ve prospěch fungování v rodině). Pečující osoby, které v dobré víře dělají vše, co umí, nemusí nic poznat.

Zvlášť generace našich jesličkových rodičů, které byly hned po porodu odebrány matkám k uložení na sesternu a následně umístěny do jesliček, v mnoha případech (ne vždy) nemá kvůli rané deprivaci potřebnou emoční vybavenost. Samy se ve světě pohybují v módu boje o přežití. Nemyslím si, že mezigenerační obviňování k něčemu vede, věřím v komunikaci, vysvětlování, snahu o propojení se a pochopení.

Z druhé strany a pro úplnost, tohle je stále jen racionalizace. To, že mě život ve vnitřní izolaci zanechal neschopnou důvěry, neschopnou vytvářet hlubší vztahy, neschopnou mít okamžitý přístup k reálným pocitům, a extrémně citlivou na pocit zrady a opuštění, je pravda – tento poslední odstavec tedy není pobídka k potlačení vzteku nebo smutku, k odsouzení sebe sama za to, že mi racionalizace nejde (protože ona ne vždy jde, vztek vnitřního dítěte na pociťované opuštění pečující osobou je vyvíjející se a proměnlivá věc), spíš zarámování záměru; nepůjde nám zde o okolí, ale o vlastní zkušenost, kterou konečně přestaneme vnímat jako obtěžující a budeme se snažit být jí naslouchající. Proto, se odhodlávám tohle téma svého života otevřít veřejně: aby prožité utrpení dostalo smysl, aby pomohlo lépe se navzájem chápat. See ya u příští kapitoly, která bude o tom, jak jsem si nejdřív myslela, že mám ADHD.

PS: Při pohledu na mé staré fotky nic nepoznáte. Uvidíte jen usmívající se holku plnou života. Lidé s duševními problémy jsou mistři ve skrývání se.

PS2: Výsledky mnoha let mého bádání a snahy se pochopit mám snahu navléknout na fiktivní příběh a prozkoumat je skrze něj prostřednictvím svého druhého románu, který aktuálně píšu (první román k nalezení zde.

PS3: Pro moje kamarádky čarodějky – všechny moje fáze zajímavým způsobem zapadají do numerologických devítiletek: rok 1997/98 (tedy rok s číslem osm a rok s číslem devět), kdy končil život v bezpečí známého, začala školní docházky a já se snažila projít ji jako bezproblémové dítě, rok 2006/2007 (rok s číslem 8 a rok s číslem 9), kdy jsem byla v prváku, opouštěla snažení a pozvolna klouzala na cestu rebelie a alkoholu, rok 2017 (rok s číslem 1), kdy jsem založila podnikání a nastoupila na cestu workoholismu, rok 2026 (rok s číslem 1), kdy jsem celý svůj život přerámovala a začínám se k sobě i k práci konečně chovat zdravě. Pro koho to je zajímavé info a jeho thing, super, kdo se tomu směje, tady má reakci mého manžela, aby se nebál, že se směje sám.

Děkuji všem, kteří stáli při mně, i když jsem se chovala nepochopitelně. Jste moji strážní andělé. Věnováno všem, kteří o někoho přišli a neví proč, všem, kteří si připadají sami, všem, kteří se za sebe stydí, všem, kteří ztrácejí naději.