Blog

Závist.

26. 01. 2025 | Navigating chaos

Říct, že někomu závidíme, znamená přiznat, že si připadáme nedostateční. Říct, že někdo závidí nám zas dává “všechno je jenom o mně” vibes. V obou případech je to pozvánka pro kázání, nevyžádané rady a lacinou moralitu. Závist ubližuje oběma stranám, závidějícím, i těm, kterým je záviděno. Je to destruktivní síla, nepřítel, kterému svědčí skrývání a temnota. Pojďme ho vytáhnout na denní světlo a prozkoumat. Bez předsudků a emocí. A bacha, bude to dlouhý.

Úzkost z nepříjemného pocitu se promítne do objektu závisti, a chování se přizpůsobí tak, abych mohl*a říct, že problém není ve mně. A máme tu celé dějiny postavené na vyhýbání se nepříjemné pravdě: že svoje pocity nemáme pod kontrolou, i kdybychom se na hlavu stavěli.

Více od autorky:

Věk Vodnáře

(Hodnocení: 12)

Devětadvacetiletá Valerie se už několik let nemůže hnout z místa. Zatímco na sociálních sítích sleduje, jak její známí začínají zajímavé kariéry nebo zakládají rodiny, sama i přes podporu přítele a rodičů není schopná dokončit magisterské studium, pracuje jako servírka v kavárně, ve které se cítí jako cizinec, a stále se nemůže rozhodnout, jestli jsou možnosti, které se jí nabízejí opravdu tím, co od života chce.

349 

34 skladem

Před pár týdny mi má čtenářka poslala videoesej o závisti (doporučuju jako doplněk k tomuto textu pro filosofické zarámování, dvouhodinová stopáž uteče jako voda, slibuju) na kanálu Contrapoints. Prý při čtení mé knihy vnímala závist jako jednu z hlavních motivací některých postav. Její postřeh mě zaujal, protože vliv závisti v situacích, které román popisuje, je něco, o čem postavy samotné neví – tak jako lidé v reálném životě promítají své problémy do okolí, a s vlastními pocity často nejsou vůbec v kontaktu. Závist v románu nijak více nestuduji, a přesto, jak čtenářka správně poznamenala, je jednou z prvotních hnacích sil celého příběhu, sil, které postavy dostávají do destruktivních situací. Nejspíš proto, že je to síla od člověka neoddělitelná.

Začnu základním zjednodušeným rámováním; co je to závist? Závist je nepříjemný až bolestivý pocit, který se může objevit při sledování úspěchu někoho jiného, doprovázený touhou mít to samé, a někdy i přáním neúspěchu nebo zkázy. Narozdíl od žárlivosti, o které slovníky referují jako o pocitu, který v sobě nese kvalitu protektivity (žárlivost ve vztahu, žárlivost na pracovišti – snaha ochránit co mám, strach o pozici, strach o zdroje, osobu, výhody), je závist čistě destruktivní. Její krajní podoba je pak touha po zkáze záviděné osoby bez vlastního obohacení, ono příslovečné “Chceš svou kozu? “Nechci, ale ať sousedovi chcípne ta jeho.”

Pro důkladnější prostudování pojmu doporučuji zmíněnou videoesej, která závist zkoumá ze všech stran (potkáte se s Freudem, Nietzschem, i Kim Kardashian). Pokud se vám nechce, nevadí, pro naše potřeby si vystačíme i s naším základem. Je k němu ale třeba doplnit podstatný faktor, a to je vliv, který má na naši mentalitu kulturní okruh, ve kterém se pohybujeme, konkrétně křesťanský kulturní okruh.

Ať věřící, nebo ne, jsme formováni koncepty, které mají kořeny v křesťanství. Desatero jako základní morální imperativ, biblické příběhy jako předobrazy mnoha situací, knih i filmů, dějiny spásy, skrze které chtě nechtě dodnes vnímáme směřování dějin jako něco, co má mít velkolepý (čti dobrý a spravedlivý) konec. A taky takzvaných sedm smrtelných hříchů, kde je závist tuším na třetím místě. Přídavné jméno “smrtelných” k tomuto seznamu vlastně ani nepatří, teologové o sedmi hříších referují jako o hříších hlavních, ale lidová slovesnost bulvárnímu zdramatičtění neodolala. A tady začíná příběh o dobově se proměňujících (a ne vždy efektivních) způsobech, jak nakládat s poškozením duše.

Notoricky známou sedmičku jsme zvyklí vnímat převážně prostřednictvím popkultury, od filmu Sedm, přes metalové videoklipy až po reklamy a společenské magazíny, které jako hřích označují převážně porušení dietních pravidel (čili banální přestupek s nádechem protispolečenské rebelie, jehož následek je negativní jenom v konkrétním kontextu). Všechna tato pojetí vytváří nános, ke kterému se navíc přidává fundamentalistická (pro mě rovnítko pro zdeformovaná) představa Boha jako trestajícího otce, jako autority, abstraktní síly, která střeží naše myšlení a přísně zakročí, když není vše podle jeho představ. “Takhle bych neměl*a přemýšlet.” říkáme si o čemkoliv, co mentalita dneška vnímá jako zakázané. Proč? “Protože to není správné.”

Cenzurujeme sami sebe podle představ, které máme internalizované ze staletých nánosů vyúsťujících v současnou vrstvu, která, ač sama výsledkem procesu, neustále reinterpretuje minulost soudobými měřítky, někdy ke své vlastní škodě. Popíráme, zaháníme nežádoucí pocity do hlubin, doufáme, že odtud na nás nemůžou. Jenže ony nejen, že můžou, ale také se dají dost těžko skrýt. Jakkoliv je závist tabuizovaná, nejde její existenci vytěsnit úplně. Cítíme ji sami na sobě, když sledujeme něco, co nám připadá jako nezasloužený úspěch, vidíme ji v očích přítelkyně, která při slovech “Tak to mám radost” nedokáže skrýt temný záblesk v očích, slyšíme ji v tónu její řeči. Nemáme ale nástroje, jak tuhle těžkou skutečnost zpracovat, takže v sobě vše potlačíme, ale i tak přítelkyni od té bolavé chvíle, kdy pocítíme, že nám úspěch v hloubi duše nepřeje, nevratně vnímáme trochu jinak. Taky se zase o něco víc uzavíráme, protože otevřít tohle téma znamená riziko dalšího emočního zranění (například v podobě nedůvěry – “To tam vidíš něco, co tam určitě není.”, laciné morality – “Takhle přemýšlet není správný.”, shazování – “Zas tak velkej úspěch to není, aby ti ho někdo musel závidět.”). Nebo obrátíme negativitu vůči sobě, začneme se vnímat jako původce problému, zmenšíme svůj prostor, a s omluvou za svou existenci přežíváme někde, kam není moc vidět, abychom se vyhnuli další konfrontaci s bolestí. A nebo úplně naopak – o to zlomyslněji vystavujeme na odiv to, co máme. Ve všech případech čistá destrukce.

Závist je prostě prastará síla, před kterou se nedá utéct ani ve vymydleném prvním světě plném reklamních úsměvů. Intrapsychická dynamika má vlastní zákony a kdo je zvyklý pozorovat svůj vnitřní prostor, ten ví, že jedna potlačená emoce ovlivňuje celý systém stejně, jako nepotlačená, jen to jde kontrolovat ještě hůř. Úzkost z nepříjemného pocitu se promítne do objektu závisti, a chování se přizpůsobí tak, abych mohl*a říct, že problém není ve mně. A máme tu celé dějiny postavené na vyhýbání se nepříjemné pravdě: že svoje pocity nemáme pod kontrolou, i kdybychom se na hlavu stavěli, i kdybychom přečetli všechny knihy o pozitivním myšlení, které kdy kdo napsal.

Společnost si je téhle dynamiky samozřejmě vědoma a má různé mechanismy, jak s ní zacházet. Možná jste si všimli současné posedlosti veřejnou zpovědí: přiznávat, že na tom nejsem tak dobře, přiznávat nevěru, chybu, slabosti. Vnímám to jako projevy instinktivní touhy po pravdivosti; nikdo nemá rád přetvářku a lhaní, nikdo nepochválí manipulaci, všeobecná znechucenost reklamou a marketingem je toho dokladem, zvláště po poslední dekádě bolestně poznamenanou marketingem politickým. Problém ale je, že trend veřejné zpovědi je zase řízen těmi samými imperativy, jako náš vnitřní život: vynesu na světlo jen to, co jde nějak přijmout; přijmout morálkou formovanou mým kulturním okruhem, zas tou samou morálkou, která definuje můj vnitřní pohyb. Začarovaný kruh. Samotné přiznání se navíc v kapitalistické společnosti stává komoditou, se kterou se zachází stejně, jako s čímkoliv zobchodovatelným, což znovu formuje představu o tom, jak má takové přiznání vypadat a jak ne, u čehož nevyhnutelně ohraničuje nový materiál určený k potlačení.

Dalším způsobem, jakým se někteří lidé navigují vnitřní nepohodlí, je nekompromisní upřímnost. Mají pocit, že to je způsob, jak se vyhnout všudypřítomnému přetvařování se. Je to dobrý záměr, ve skutečnosti ale zase jen verbalizují to, co si do druhých promítají, a to navíc za cenu emočního zranění druhého člověka. V práci se závistí je totiž potřeba jít ještě o jeden krok dál – za chvíli se k němu dostaneme.

Vrátím se teď úplně na začátek, znovu k tomu, co je to závist. Bolestivý pocit, že druhý má něco, co si nezaslouží, něco, co chci mít já. Pocit, že druhý zvládl to, co já ne. Pocit, že je lepší, než já. Contrapoints by tady vytáhla Freuda, vývojová stádia a libido, já se taky opřu o psychologii, i když trochu obecněji, ve volném, populárně naučném stylu; každý z nás má nějaké bolavé místo, které má původ pravděpodobně v raném dětství. A ať chceme nebo ne, jsou lidé a situace, kteří to místo aktivují a znovu připomínají pocit nedostatečnosti, méněcennosti, nízké hodnoty, studu, odmítnutí, přehlížení, nevidění, samoty, nelásky.

Jak jsem závist poznala já, zvenčí i zevnitř, její nejhlubší tón mi připadá jako projev toho, že se člověku někde nedostalo něco, co potřeboval*a, abych se přijal*a v plnosti, s dobrým i “nehodným” (vztekem, sexualitou, divokostí pro dívky nevhodnou, emotivností pro chlapce nevhodnou, s čímkoliv, co společnost a konkrétní rodinný systém zrovna tabuizoval). A tahle pra-nespravedlnost, tohle rozštěpení se na dovolené a nedovolené, přijímané a nepřijímané, bolí celý život. Když koukám na závidějícího člověka, vidím právě bolest. Na jeho závisti mě netrápí to, co ke mně cítí, ale to, že to o sobě možná neví, a nebo že si to nedokáže přiznat. Protože to, že to o sobě nevíme a to, co si nechceme přiznat, vnímám jako jádro všech problémů, které svět má. Ne, to co cítíme, ale to, že s tím neumíme pracovat.

Takže co teď s tím? Co je ten jeden krok dál? Nekompromisní upřímnost je dobrý začátek, ale je třeba obrátit ji od druhého, obrátit ji proti sobě. Neznám v češtině pro tuhle dynamiku výraz, který by nebyl spojen s náboženským jazykem, a absence takového nenáboženského ekvivalentu ukazuje na to, jak málo máme tuhle dynamiku mimo sakrální prostor prozkoumanou. Nejpřesnější termín pro obrácení upřímnosti proti sobě, je totiž nejasné a většinou nepochopené slovo “pokání” (jestli se vám z toho výrazu ježí chlupy, je to proto, že jeho etymologie ukazuje na staletí významového propojení s vinou a trestem, což mentalitě západního člověka není blízké, respektive příjemné). Pokání je vnitřní čin, kdy bez cenzury vytáhneme na světlo věci, které bychom raději necítili, a přiznáme si, že je přes všechnu snahu necítit nedokážeme. Tento čin s sebou vždy nese zvláštní důsledek – posunutí perspektivy (zajímavé je, že hebrejský ekvivalent slova pokání znamená “otočení směru” – hebrejština je v tomhle kontextu zásadní, protože křesťanství koncept pokání přejímá ze Starého zákona).

Znáte to nejspíš z vlastní zkušenosti; ten jev, kdy se děje spoustu nepříjemných věcí a vy zuby nehty držíte pozitivní myšlení, situace se nelepší, frustrace je větší o co větší je snaha stále se usmívat, a pak přijde poslední kapka, poslední špatná zpráva, vám dojdou síly, zhroutíte se a řeknete, že už na to nemáte, a v tu chvíli se situace obrátí. To zhroucení se až k rezignovanému vyjevení pravdy je to, o čem výraz pokání referuje. Jakmile k němu dojde, překážka v psychice je z nějakého důvodu odstraněna a energie zase může proudit. Já si to ráda představuju tak, že ke mně zase může světlo.

V tomhle místě jde krásně zdůraznit to, jak se nánosy interpretací a významové posuny podílí na ztrátě spojení s podstatou věci. Sedm hlavních hříchů, které vnímáme jako archaický prkenně moralistický a otravně náboženský koncept pro odsuzování lidí, které nemá s realitou dnešního člověka moc společného, a přesto nějak na pozadí ruší hrozivým tónem, který nás vede se všemu nepřijatelnému vyhýbat jako něčemu, co je zlé, nevyslovitelné a trestuhodné, a co je třeba okamžitě odsoudit, je ve skutečnosti dodnes užitečný vycizelovaný seznam lidské duši nejvíc nebezpečných kvalit, které ponechány bez zvědomění překáží, blokují, stíní pomyslné světlo, a mění tím dynamiku vnitřního i vnějšího života, a to jen a pouze špatným směrem. Překvapivě detailní znalosti lidské psychiky dřívějších kultur jsme vyměnili za šokující filmy (jakkoliv jsou někdy skvělé), stejně jako jsme pohádky vyčistili od všeho nevhodného, aby se dobře konzumovaly s popcornem a moc ošklivého toho o nás neřekly. A touhle sterilní vykostěnou optikou koukáme na mocné fenomény, které máme s pokorou uznat jako projev toho, že ne vše ve svém životě dokážeme ovládat vůlí. Náboženství nenáboženství.

Až budete tedy příště někomu závidět, zkuste si to přiznat a se soucitem k vnitřnímu dítěti to přijmout jako něco, co teď nedokážete lépe. Až bude někdo závidět vám, vzpomeňte si, jak ho to musí bolet, a nemějte mu to za zlé – a sobě nemějte za zlé, že mu to za zlé máte ať chcete nebo ne.

Je tu jedno jediné pravidlo: závist není vaše pravé já. Je to místo bolesti, a z takového místa je lepší zásadně nejednat. Takže až vás závist na sítích při pohledu na úspěchy někoho jiného zase bodne, nezahánějte ji. Vytáhněte ji na světlo a pohlaďte ji, a ten lajk tam dejte stejně. A až se vám někdo svěří, že závidí, nebo že je mu záviděno, nemusíte přispěchat s řešením, stačí říct “To mě mrzí, že tohle cítíš. Klidně mi o tom pověz víc.” Třeba vám pomůže představa, že nejste sami, na světě nejspíš není jediný člověk, který tohohle démona nikdy nepotkal. A nebo představa, jak by svět mohl vypadat, kdyby se sebou takhle pracovali všichni.

PS: Při hledání fotky k tomuhle článku jsem pod heslem “envy” nacházela jen samé veselé nebo neutrální fotky.)))

Diskuzí je všude až moc, další nepotřebujeme.
Můžeš spread the love srdíčkem, nebo v míru odejít.

← ZPĚT NA PŘEHLED ČLÁNKŮ

Čtětě také:Badges

Více od autorky:

Věk Vodnáře

(Hodnocení: 12)

Devětadvacetiletá Valerie se už několik let nemůže hnout z místa. Zatímco na sociálních sítích sleduje, jak její známí začínají zajímavé kariéry nebo zakládají rodiny, sama i přes podporu přítele a rodičů není schopná dokončit magisterské studium, pracuje jako servírka v kavárně, ve které se cítí jako cizinec, a stále se nemůže rozhodnout, jestli jsou možnosti, které se jí nabízejí opravdu tím, co od života chce.

349 

34 skladem

— O AUTORCE

Karla Kösl

"Nikdy jsem netoužila po tom nazývat se spisovatelkou, Věk Vodnáře jsem napsala proto, že jsem musela. Jeho příběh se ve mně objevil krátce po začátku války na Ukrajině a nabídl se jako vehikl pro něco, co cítím celý život. Vím, že to cítíme všichni, tak jsem to vepsala do rodícího se příběhu mileniálky Valerie, zamaskovala to jako čtivý román o vztazích a teď zpovzdálí čekám, kdo to prokoukne. Pokud máte rádi nezávislou tvorbu, která není na světě jen proto, aby se kola dál točila, je Věk Vodnáře právě pro vás."

"Věk Vodnáře nezná hrdinů ani poražených, řešení ani odpovědí. Čtenáře nechává napospas sobě samému, nejednoznačný a krutý jako život sám."

0
    0
    Košík
    Košík je prázdnýZpět do obchodu