Disclaimer: Nejsem psycholog, psychiatr, ani někdo s odborným vzděláním. Ač mě psychologie vždy zajímala, nejsem osoba pro odbornou konzultaci, a nepokouším se ani o osvětu. Pouze sdílím svou zkušenost, ve které se snažím záměrně minimalizovat odborný slovník, a vyjadřovat se běžnými výrazy a každodenní osobní zkušeností, která ani při nakrásně totožné diagnóze nikdy nebude stejná, jako zkušenost druhého. Jde mi o to nastínit představu o tom, jak může (a taky vůbec nemusí!) život s duševními potížemi vypadat, upozornit na to, jak neviditelné může utrpení být, a vyjádřit (třeba i jen pro sebe sama), že naše vnitřní zkušenost je legitimní ať diagnózu máme nebo ne. Při duševních obtížích je každopádně vždy třeba vyhledat odborníka (a pokud ten „nesedne“, což se stává, nevzdat se a hledat dál). Přeju vám štěstí a sílu na vaší cestě, ať vypadá jakkoliv.

Zkušenost s CPTSD je komplikované verbálně předat, protože jeho prožívání není úplně racionální ani vědomé. Příčina leží hluboko v pravěké části mozku, kterou máme společnou s plazy – v té části, která neumí mluvit, a do které dorážejí počitky, aby je vyšší, evolučně mladší vrstvy interpretovaly ve vjemy, ty v emoce, a ty následně význam – alespoň takhle si to z toho, co jsem o neurobiologické podstatě diagnózy četla a slyšela, představuju já, abych sama sobě dávala smysl. Omluvte mě tedy, že jsem z odborného hlediska nepřesná – mým cílem ani není pokoušet se o odborný výklad, snažím se dát základní rámec pro verbalizaci svého vnitřního prožívání, vysvětlit bytostně neurobiologickou podstatu věci, podstatu problému ležící až na úrovni buněk.

Poruchu má ta část naší existence, ke které vědomí nemá přístup, a která za nás jedná v případě ohrožení; ta pudová, instinktivní, chcete-li, ta, která má na starosti základní přežití organismu. Když máte CPTSD znamená to, že se tahle pudová část mozku v pocitu ohrožení “zasekla” a neustále se nachází se ve stavu, ve které jde organismu o život; v jakési alternativní realitě, mohli bychom říct. Je to proto, že informace o ohrožení se zacyklily, a už nedoputovaly výš, ke zpracování vědomím – pravěký mozek se stane zaseklou deskou, která přehrává (prožívá) ten samý úsek vlastní historie pořád a pořád dokola – ne však ve formě smysluplného logického příběhu, ale ve formě ještě neinterpretovaných počitků. Stane se to tak, že počitky nedostanou možnost být prožity a zpracovány ve význam, který by dával smysl a šel integrovat do zkušenosti, do identity a ega.

Zaseklý mozek ve snaze ochránit nás před (už) neexistujícím nebezpečím jedná za nás bez naší vůle a často bez našeho vědomí. Neustále. V praxi to vypadá třeba jako kdyby se člověk lekal i při těch nejdrobnějších pohybech jako je mrknutí blízké osoby při ranním čtení novin. Stejně, jako nejde ovládat reakci leknutí, protože systém ji dělá bez našeho vědomého přičinění, nejde ovládat ani obranné reakce, které CPTSD doprovázejí. Co spustí potřebu bránit se, je individuální, záleží na konkrétním příběhu, na tom, jak přesně k zaseknutí (aneb k vytvoření traumatu) došlo. U mně to je, kromě tisíců dalších nenápadných a špatně vypozorovatelných triggerů, třeba to, když je na hodinkách jeden konkrétní čas. Triggery spolu nemusí nijak souviset, a tak je těžké si reakce na ně nějak spojit do logického celku; zvenku to vypadá, že jste prostě komplikovaná osobnost, potížista, kterému vadí úplně všechno. A takhle nediagnostikované CPTSD definuje vaše sebepojetí a vaši identitu.

Dokud vás někdo správně nediagnostikuje, nedáváte smysl ani sami sobě. Nevíte o tom, že na úrovni vašeho nervového systému je i naprosto nevinný mikropohyb vyhodnocen jako stejně významné ohrožení integrity organismu a jeho přežití, jako pád kladiva na prsty u nohy – zařvete, naštvete se, bráníte se, nechcete, aby vás blízcí obtěžovali otázkami, zda jste v pořádku, chcete si to jen v klidu rozdýchat. U pádu kladiva na nohu se takové reakci nikdo nediví, u mrknutí při čtení novin ale smysl nedává. A to jak pozorovateli, tak tomu, kdo ji prožívá. Život s CPTSD je život s intenzivními emocemi, které není k čemu přiřadit, s obrazy, ke kterým nejsou vzpomínky, s pocity, které nemají důvod. Je to život v totální tmě a dezorientaci.

Pro mě byl život cítit jako bych neustále slyšela alarm, ale nebyla schopná ho lokalizovat ani zjistit příčinu jeho zvonění – co lokalizovat, zprvu si vůbec uvědomit, že zvoní. Slyšela jsem ho celý život a jelikož žitá zkušenost nejde nijak porovnat, myslela jsem, že je to normální. Mé dny definoval neuvědomovaný poplašný tón a neuvědomované obranné reakce na neexistující požár.

Odhalení (zvědomění, že tohle není normální stav, ale úzkost), zvonícího alarmu prostřednictvím terapií u prvního odborníka, ke kterému jsem chodila s celoživotním neurčitým pocitem, že je něco špatně, způsobilo zhoršení dosud nevědomých obranných reakcí. Nyní jsem sice už věděla, že žiju za zvuku alarmu, ale nevěděla jsem odkud zní, nevěděla jsem proč zní, nevěděla jsem jak ho vypnout, nevěděla jsem, kde se nachází požár, před kterým varuje, a nevěděla jsem, jak ten požár uhasit – a zda je tím nebezpečím opravdu oheň, nebo něco úplně jiného. Můj každodenní život se tak v nejhorší fázi mých symptomů stal úzkostnou snahou tuhle rovnici o tolika proměnných vyřešit. Osvobození jsem viděla v odpovědích. Nevědět, co se děje, a zoufale toužit po odpovědích způsobovalo zintenzivňování alarmu (tedy úzkosti), a bezvýchodnost celé situace vedla k depresím.

Život za zvuku alarmu mě držel v bolestivé izolaci, protože to, že mě ovlivňuje a ruší jeho tón, mi nikdo nevěřil. Všichni viděli jen přehnané reakce na mrknutí u snídaně. Nedůvěra pro mě byla zraňující a devalidující, takže jsem se vyhýbala bližším vztahům a vytvořila si ochrannou personu, která měla performovat dokonalost a chránit mě před kritikou. Kritika byla zraňující proto, že odhalovala, jak mě nikdo není schopen vnímat v mojí realitě, vidět mě v celistvosti, ne jako potížistu, natož uznat, že život se zátěží neustálého rušení protivným tónem a vypořádávání se s ním dobře zvládám.

Život běžel, alarm zněl, komplikoval mi všechny oblasti snažení, a zvnějšku navíc přicházel trest v podobě nedůvěry, nepochopení a odsuzování – kdo tvrdí, že mu v hlavě zní alarm, který nemá ke zvonění žádný důvod, ten se jen vymlouvá. Byla jsem rozpolcená a nevěděla, komu věřit: okolí, nebo sobě? Rozdělila jsem svůj život na dvě části: na vnější, která přijala pohled ostatních, aby se vyhnula bolesti, a na vnitřní, potlačovanou a nenáviděnou za to, že dělá potíže. Zároveň jsem to, jak mě nikdo nebere vážně připisovala tomu, že jen neumím správně popsat, co se se mnou vlastně děje. Z toho se vyvinul můj nejvýraznější symptom: hyperaktivní neutišitelná mysl hledající odpovědi, nápovědy, a vysvětlení všude okolo sebe, a strach, že pokud zase udělám chybu, přijde další odmítnutí mé snahy vyjádřit moji vnitřní zkušenost.

Můj každodenní život tedy určovala tahle komplikovaná dynamika; navenek vše vypadalo stejně, jako v životech ostatních žen, matek i podnikatelek – vstanu, pracuju, pečuju, funguju – u mě to ale doprovázel neustálý pocit nervozity, jako bych se zrovna chystala k maturitě. Svírající se útroby, třes, nervozita, můj alarm. Budila jsem se s ním každý den a přisuzovala to tomu, že jsem zase nenašla správnou odpověď (moje chyba), správný postup pro vypnutí alarmu, správné řešení rovnice; že jsem šla příliš pozdě spát (moje chyba), že jsem po probuzení okamžitě sáhla po telefonu (moje chyba), že jsem den předtím měla moc kávy nebo cukru (moje chyba), že jsem příliš online a málo čtu (moje chyba), že jsem se při posledním cvičení jógy dostatečně nevěnovala dechu (moje chyba), že není uklizeno (moje chyba), že jsem se při včerejším rozhovoru se známou nepřesně vyjádřila a ona je teď určitě naštvaná (moje chyba), že jsem udělala v práci něco špatně a klient kvůli mě přijde o peníze (moje chyba).

Slovní spojení moje chyba se stalo automatickou odpovědí na jakoukoliv situaci. Dokonce i když do mě při čekání v koloně naboural autobus, který kvůli nepozornosti řidiče nedobrzdil, moje první reakce byla: to je moje chyba.

Chyby se ale dají předpovídat, že? Dá se jim předcházet, stačí se víc snažit. Víc se soustředit, víc studovat, víc chápat, víc hledat odpovědi, mít lepší plán, lepší přípravu, lepší disciplínu, lepší životosprávu. A tak jsem se snažila, urputně, jako buldok, zaťatá jsem kráčela proti směru plynutí veškerenstva, s obrovskou námahou, a s pocitem, že s každým krokem sklouznu tři zpět.

Každý den jsem byla odhodlaná tentokrát to zvládnout. Vstala jsem, zpravidla nevyspalá, protože potíže se spánkem byly odjakživa mým dalším symptomem. Měla jsem období, kdy jsem prakticky dva roky v kuse skoro nespala, bylo to v letech tuším 2015-2017, byla jsem na magisterském studiu (historická antropologie na FHS), a měla jsem k tomu na starosti marketing velkého jógového studia: naplnit lekce, naplnit workshopy, vytvářet materiály, zajistit potisky výloh, nikdy nekončící a stresující práce, ve které (moje) chyba stojí dost peněz. Byla jsem tak aktivovaná a zrychlená, že jsem usínala v pět ráno. Vstávala jsem po šesté, jela na přednášky, v mezičasech pracovala, každý večer si šla lehnout v hrůze, že zase nebudu spát, a že mě to zabije. Pravidelně jsem nad ránem brečela, jak se blížila doba vstávání a já věděla, že mě čeká další den, kdy budu muset pushnout únavu a z ní plynoucí fyzickou bolest, pálící oči – a taky větší náchylnost k chybám. Moje chyba.

Pokaždé jsem ale i po takovém ultra krátkém spánku vstala, zacvičila si rychlý jógový workout, nanesla makeup, který zakryl bledost, a celý den fungovala a byla milá – nebýt milá totiž kvůli reakcím okolí stojí ženu často víc energie, než se potlačit a milá být. V druhém ročníku už to ale nešlo vydržet – což jsem pociťovala jako klesající motivaci k fungování – a někdy v jeho průběhu jsem magisterské studium ukončila. Jednoduše jsem na něj už neměla sílu, upřednostnila jsem práci a peníze. Jedním z důsledků mé kondice je tedy nedodělaná vysoká škola, což mě dodnes mrzí (respektive mám “jen” bakaláře).

Když jsem svoji nespavost občas před někým zmínila, odpovědí mi vždy bylo poučení; na nespavost má vliv životní styl – a taky si ji možná sama vsugerováváš. Kdybych se tak neprožívala a lépe se o sebe starala, spala bych. Moje chyba. Vtipné je, že ono na tom vlastně něco je, úzkost, že budu mít zase úzkost, je začarovaný kruh, ze kterého lze vystoupit právě tím zmiňovaným “puštěním” lpění. Jenže jak nařídit někomu, kdo lpí na správném řešení, protože ho ve své absolutní dezorientaci mylně považuje za odpověď a cestu z tmy, aby lpět přestal? Taková rada je krutá. Vždy mi jen připomněla, jak moc nikdo nerozumí a nevěří. A že tomu tak je proto, že nejsem schopná svou zkušenost rozumně vysvětlit. Moje chyba.

Naštěstí mám muže, který neempatický není. Během mého magisterského studia jsme spolu ještě nebydleli (ani nebyli manželé), ale přespávali jsme u sebe. Poté, co se mnou během nějakého týdne, kdy byli rodiče na dovolené, zažil více podobně vyhrocených nocí za sebou, začal dělat jednu věc: přiměl mě, abych ho při dalším nefungujícím pokusu o usnutí vždy vzbudila, a šel se mnou koukat na Gilmorova děvčata. Třeba ve čtyři ráno. Vidíš, říkal mi, o nic nejde, nevadí, že nespíš, můžeš mít pohodu u seriálu. Lepší být nevyspalá ale uvolněná, než nevyspalá a vypsychnutá. Vždy mi udělal čaj (spací meduňkové a levandulové mi kupuje dodnes), a byl se mnou vzhůru tak dlouho, dokud jsem se neuklidnila – a konečně neusnula. Tímhle ve mně nejhorší nespavost odblokoval – ale trvalo ještě dalších skoro deset let, než jsem pochopila, že takovou metodu musím aplikovat na všechno.

Od té doby jsem běžně usínala ve dvě až tři hodiny v noci (ale pořád lepší, než usínat v půl sedmé ráno), a budila se s úzkostí – nikomu jsem si ale nestěžovala, protože jsem to zkrátka brala jako svoji chybu. Bylo to pro mě navíc tak běžné, že mi to přišlo zbytečné vůbec zmiňovat. Moje utrpení mi ani nestálo za řeč.

Z tohohle důvodu mi vadí, jak neustále narážím na nevyžádané edukativní informace typu “pokud spíte takhle, zaděláváte si na xyz” (a nejen ty) – myslím, že sociální sítě nás příliš nalákaly do pozic domnělých expertů, a lidé bez opatrnosti rozdávají univerzální rady, aniž by jakkoliv reflektovali jejich skutečnou neuniverzálnost. Každá informace, na co všechno si nespaním zadělávám, mě stresovala (Budu mít jednou Alzheimera? Zhorší se moje kognitivní schopnosti? Zabiju naše dítě v autě?) tolik, že jsem každou noc prožívala nejen s fyzickou únavou, ale také s úzkostí, že si přidávám další noc nekvalitního odpočinku, další hřebíček do rakve.

Spánek nebylo to jediné, co mělo vliv na moji úroveň energie. Většinu kapacit mi zabírala snaha udržet na uzdě svoje emoce. Emoční dysregulace, říká se tomu v odborných textech: problém emoce kontrolovat, dlouhý čas potřebný k jejich uklidnění, jejich vysoká intenzita. Jak to u mě vypadalo v praxi? Cítila jsem se neustále na jehlách, protivná kvůli každému hlučnějšímu zvuku, kvůli každému sebemenšímu bouchnutí se, kvůli každému vyrušení či otázce. Navíc naprosto nepředvídatelně, mohla jsem být jednu chvíli úplně v klidu, a během vteřiny se proměnit v zuřící zvíře zmítající se v kleci. To se zhoršovalo, čím víc jsem měla práce, čím jsem byla unavenější, čím víc jsem se snažila vyřešit záhadu svého alarmu. Byl to další začarovaný kruh: usilovně jsem se snažila zůstat v klidu, a byla jsem emocionální ze strachu, že budu emocionální. Svůj veřejný projev jsem ještě kontrolovat dokázala, na to mi kapacity stačily, moje horší já bylo rezervováno pro nejbližší rodinu – hlavně pro mého muže.

Ano. K tomu, kdo se ke mně choval nejlíp, k tomu já se chovala nejhůř. Bylo to tím, že jsem se vyčerpala předstíráním pohody jinde (a hlavně snahou potlačit všechny reakce na to, co jsem vnímala jako zraňující a ohrožující, čehož bylo čím dál tím víc). Doma jsem pak neměla kapacitu fungovat. Manžel byl jediný, s kým jsem cítila v bezpečí – a emoce mohly beztrestně ven. Když někde čtu o tom, jak někdo opustil pacienta trpícího rakovinou (tu jsem navíc před lety sama zblízka zažila u své mámy), jsem se soudy velmi opatrná. Vím, jak těžký je život partnerů nemocných lidí, a rozumím tomu, že často končí vyhořením.

Když jste člověk, který (jako většina z nás) věří v morálku, slušnost a laskavé chování, ale sami nejste schopni ho udržet čím víc se o to snažíte, závěr je jediný: jste člověk špatný, člověk poškozený, skrývající v sobě nějakou vadu. Kdo jiný by začal na partnera (a občas i na někoho cizího, když se zrovna nahromadilo příliš mnoho podnětů) křičet kvůli maličkosti, házet věcmi (třeba i hrncem plným polévky), rozbíjet, zraňovat, z hodiny na hodinu ukončovat dlouholeté vztahy? Nevědomý útěk před traumatem s sebou nese mnoho ošklivých obranných mechanismů, které snižují sebeúctu a způsobují erozi identity, a které se plynutím života nabalují. Jedna z věcí, která mě na mě ale štvala nejvíc, bylo lhaní.

Prolhala jsem celou střední školu (bodejť by ne, když jsem ji celou tajně trávila po hospodách), na vysoké jsem na sobě hodně zapracovala, a nelhací standard jsem se snažila udržovat i při práci. Stálo to ale hodně sil, protože když člověk skrývá většinu svého prožívání, celou jednu polovinu svého já, je těžké být vždy upřímný. Je těžké vysvětlit, proč jste se zpozdili s prací, když nechcete přiznat, že jste prostě nemohli vstát. Všichni by se totiž ptali proč – a to já sama pořád nevěděla. Moje chyba.

Řešení? Buďto zalhat, nebo se nedostávat do stavu, kdy nemůžete vstát. A takhle jsem byla uvězněná v dalším začarovaném kruhu: snažila jsem se o dokonalost, aby nikdo nic nepostřehl a nepronesl další nevyžádanou radu, další zraňující poznámku, která by po milionté připomněla, že mně nikdo nevnímá jako někoho, komu v hlavě neustále ječí alarm, a udržet ji i za cenu úplného vyčerpání, jen abych nebyla nucená lhát o skutečné příčině věcí. Tím jsem geometricky rozšiřovala sílu ďábelského cyklení, ze kterého nešlo vystoupit: snahou o dokonalé zvládnutí všeho a následné dokonalé předvedení svého zvládnutí jsem dostávala samu sebe pod větší a větší tlak. Tím jsem byla vyčerpanější a vyčerpanější, kontrolovala se méně a méně, a stále více sahala po nevhodných mechanismech úniku, za což se víc a víc nesnášela. Takhle jsem se den za dnem, rok za rokem spirálou nořila hloubš a hloubš.

Hrůza z chyb, které odhalí mou vnitřní dezorientaci, za kterou jsem se styděla, pocit viny, spánek, kontrola emocí a izolace čím dál větší části sebe sama před okolím, včetně manžela (ten říkal, že má pocit, jako bych byla za neviditelnou zdí a on ke mně nemohl) byly mé nejintenzivnější problémy, dále mě ale trápily noční můry, které moji kapacitu fungovat ještě víc a navíc nepředvídatelně snižovaly (a kontrolovat se nedaly), výkyvy energie, dny, kdy jsem jen ležela a zírala před sebe, body dysmorphie, kdy jsem si přišla jako neforemný omyl přírody, ztráta spontaneity, neschopnost cítit radost, neschopnost poznat okamžité emoce a z toho plynoucí ještě větší zmatenost a neschopnost včas reagovat, neschopnost se uvolnit a relaxovat a doplnit tak síly, nekontrolované impulzivní utrácení, pocit neřešitelné a neuniknutelné osamělosti, a z toho všeho plynoucí vztek na sebe sama. Celou tuhle část své osobnosti jsem skrývala a odmítala jako vadu, která ke mně ve skutečnosti nepatří, kterou je třeba zahnat do temnot, odkud přišla. Strach, že jsem se narodila zkažená, byl přítomnější a přítomnější.

V práci se mi dařilo nedávat nic najevo. Kontrolovala jsem celý proces každé spolupráce přesnými plány a harmonogramy a smluvně nastavenými dotacemi hodin na projekt. Dávala jsem si záležet na svých znalostech i informovanosti (a doufala, že mě nikdo nenachytá u nějaké nevědomosti, která prokáže, že je to celé jen fasáda, která má zakrýt mé druhé, skutečné já). Vypadala jsem jako úžasný profesionál, a pár lidí mně dokonce požádalo o dovolení používat moji metodu řízení projektu v projektech svých. Nikoho ve snu nenapadlo, co se skrývá pod povrchem, a já na to byla pyšná. Profesionalita pro mě byla jednou z hodnot, kterou jsem nahrazovala nedostatek pocitu hodnoty vlastní – jsem sice tohle bájné nestvůrné stvoření, které žije přes den jako princezna, a v noci jako zrůda, ale odvádím perfektní práci, vydělávám dost peněz. Aspoň v tomhle jsem k něčemu, aspoň tohle mám pod kontrolou.

Snaha obstát sama před sebou mě vedla k perfekcionismu, dokázala jsem odvádět nemožné výkony. Za celou cca dekádu, kterou jsem tuhle práci dělala (nikdy nevím, odkud to mám vlastně počítat, od 2013, prvního placeného webu? Od 2017, založení IČO?) se moje kondice před klientem projevila jen třikrát (z cca 80 spoluprací), a to tak, že jsem z hodiny na hodinu ukončila spolupráci (jednou i vracela zálohu), ve všech případech zcela bez varování, když mi z jediného emailu nebo tónu hlasu přišlo, že klient přešlápl hranici. Z dnešního pohledu myslím, že jsem ve dvou případech ze tří vlastně byla v právu, bohužel jsem to exekuovala poměrně vyhroceně – život s traumatem vás vybaví takovou schopností destrukce a chirurgicky přesnou schopností zraňovat, že ač je podstatou vašeho stavu nikdy nekončící strach, ta jediná nebezpečná entita jste ve skutečnosti vy.

Celá tahle popsaná změť všeho byla pro mě i přes prakticky celoživotní snahu vyznat se v sobě nerozmotatelná, a čím déle jsem s ní žila, tím více vláken se na sebe namotávalo a tím méně jsem sama sobě rozuměla. Byla jsem ztracená, neviděla jsem východisko a pronikalo ke mně čím dál tím méně světla. Nevěděla jsem kde co začíná a končí, co co způsobuje, nevěděla jsem, co se okolo mě děje, jestli to “loosing my cool”, tu aktivaci k boji spuštěnou čímkoliv, klidně i manželovým podezřelým tónem cítím proto, že ten druhý na mě skutečně něco chystá, nebo proto, že jsem tak vnitřně přecitlivělá a slabá, že neunesu ani otázku. A zvenku jsem vypadala pořád stejně, takže na mě kromě manžela nikdo nic nepoznal.

Poprvé v životě, vyjma krátkých chvil euforie z alkoholu, se mi ulevilo až když jsem zkraje roku 2024 začala navštěvovat svého psychiatra, a dostala antidepresiva – farmakoterapie mě velice rychle zklidnila a rázem jsem nebyla tak citlivá na podněty. Můj problém s alarmem najednou vypadal jako otázka serotoninu, tedy otázka nervové soustavy, nikoliv otázka pokaženého charakteru, který si vymýšlí, aby se vymlouval ze své neschopnosti. To, že se blížím pochopení rovnice, k rozmotání toho strašného klubka, bylo něco, čemu jsem přestávala věřit, což mě pomalu začínalo stáčet k nebezpečným myšlenkám na to, že už nemá cenu se dál snažit. Vidina východiska mi dala obrovskou naději a sílu dál pokračovat. Během čtvrt roku od první pilulky jsem dopsala celý Věk Vodnáře. Měla jsem v tu chvíli napsaných pouhých sto stran a rázem jich během snad tří nebo čtyř měsíců přibylo dalších tři sta, tak moc energie mi příslib odpovědí na mé otázky dodal.

Další významný posun pro mě znamenala metoda mého psychiatra – terapie u něj probíhají v leže na gauči se zavřenýma očima a s vědomím, že ani terapeut mi do tváře nevidí. Nějak mi díky tomu šlo lépe odložit svou vnější dokonalou, artikulovanou, racionální a vše chápající a zvládají nikdy nenachytatelnou personu, a pustit na povrch to, co je hloubš. Vyprávěla jsem sezení za sezením vše, co píšu v tomhle díle článku: jak nerozumím sobě ani svému okolí, jak přestávám mít sama na sebe sílu, a to, co mě trápilo nejvíc – jak se někdy dokážu chovat ke svému manželovi. “Víte, nikdo na světě neumí být tak zlej, jako já,” řekla jsem jednou. A můj doktor na to řekl: “Já si nemyslím, že jste zlá. Já si myslím, že vaše chování k jediné osobě, které důvěřujete, je poslední způsob, jak sdílet realitu vašeho vnitřního světa.”

Tahle věta zcela otočila můj pohled na sebe sama. Poprvé jsem se na sebe dokázala podívat ne s nepochopením a hněvem, ale se soucitem. Od té chvíle jsem byla schopná vyslovit víc a víc věcí – až jsme se propracovali k diagnóze. Měla jsem pocit, jako by mě někdo poprvé v životě skutečně viděl. Ani můj muž netušil o většině věcí, co jsem uvnitř sebe žila, a i když stál vždy při mě a vždy věřil, že nejsem zlá a že mé chování musí mít nějaký důvod, příčině nerozuměl, a spoustu věcí nedokázal pochopit – nikdo “zdravý” nedokáže takové prožívání pochopit. A od toho jsou vhodné diagnózy: ne aby se do nich člověk vešel, tabulkově splňoval všechny symptomy, ale aby měl rámec, ve kterém pracovat, a slovník, díky kterému lze svoji zkušenost konečně interpretovat a také velmi rychle komunikovat. Pět písmenek, do kterých se vejde celý život. Pět písmenek pro vyřešení rovnice.

Díky diagnóze jsem tedy poprvé dostala interpretační nástroj pro své chování – a vše zapadalo. Má úzkost, snaha o kontrolu, perfekcionismus, lhaní a deprese, které plynuly z neschopnosti ten šílený koloběh zvrátit, to vše bylo jen povrchem. Mělo mě to dílem ochránit před skutečnou hrozbou, před požárem, který byl nikoliv venku, ale uvnitř mě, dílem rozptýlit, dílem se ale celý tenhle nános zkroutil do sebe sama a nedával smysl. Upside down. Vše ale plynulo z jediné podstaty: z nervové soustavy zaseklé v pocitu fatálního ohrožení. Můj nervový systém se choval, jako by situace, která ho aktivovala k boji, stále trvala. A jelikož si své symptomy pamatuji ještě z předškolních let, trvala pro můj pravěký ještěří instinktivní a nevědomý spodní mozek celé tři dekády. Počitky v něm byly zaseklé a nedostávalo se jim žádného pohybu směrem do vědomí, žádné interpretace. Můj život byl jen jednou velkou obrannou reakcí na neexistující ohrožení, která se proměnila v monstrum.

Proto jsem nad sebou ztrácela kontrolu a házela po zdech věcmi (aneb útok), proto jsem ukončovala vztahy ze dne na den, z hodiny na hodinu (aneb útěk), a proto jsem měla šílené hádky s manželem; alespoň tedy z mé strany šílené – a pociťované jako apokalypsu. Můj muž během nich býval v jakémsi vnitřně konfliktním nechápajícím zraněném a racionalitu-se-snažícím-udržet stavu. Jedinkrát mi neřekl sprosté slovo, jedinkrát mě neurazil, jedinkrát mě neponížil, a celé hodiny se snažil zjistit, co se přesně stalo, proč jsme zase tady. Nikdy ale neměl šanci, protože můj poslední a nejhorší obranný mechanismus bylo zamrznutí – a právě manželovo nepochopení toho, co se snažím svým zoufalstvím komunikovat, ho vždy spolehlivě aktivovalo.

Já si to nikdy neuvědomovala, ale díky terapiím jsem zjistila, že v krizi prakticky nejsem schopná rozumět tomu, co mi můj muž, nebo kdokoliv říká. Když se aktivuje zamrzutí, přestanu rozumět slovům. Představuju si, že vládu převezme starý spodní, řečí nevybavený mozek, a já zůstanu bez přístupu ke schopnosti interpretace. Hádala jsem se s mužem o věcech, které vůbec neříkal. Když namítal, že nic, z čeho ho obviňuju, během hádky neřekl, brala jsem to, že se snaží mě zmanipulovat. Děsila mě ta ztráta kontaktu s realitou, to zoufalství, jaké jsem cítila z nemožnosti spojit se s ním uprostřed mé naprosté dezoriantace, mě přivádělo k šílenství: někde na hluboké úrovni jsem cítila, že je to vůči němu nefér, ale zároveň jsem se nedokázala už víc potlačit, víc zmenšit. Měla jsem pocit, že už tak žiju na posledním zbytku prostoru, který mi poté, co se snažím kontrolovat v sobě všechny impulzy, které v mém nabaleném klubku symptomů vnější svět přes všechnu snahu spouští, zbývá.

Zlobila jsem se na sebe, že jsem jaká jsem, zlobila jsem se na něj, že mi nerozumí, že mě nezachrání, zlobila jsem se na svět, že mi to neusnadňuje, že není tišší, klidnější, bezpečnější. Vždy, když na lekci jógy lektorka mluvila o položení zad do šavasány, na bezpečnou a vždy přítomnou zemi, kroutila jsem v duchu podrážděně hlavou a brala to jako nějakou ezo iluzi; jak může někdo cítit bezpečí, co je to za nesmysl, vždyť to sem kdykoliv může napálit padající letadlo, může se zřítit podlaha, může se utrhnout konstrukce ze stropu a spadnout na nás, zabodnout se nám do obličejů a pokud nás nezabít, minimálně nás navždycky zmrzačit – země není bezpečná, země je lhostejná, nepředvídatelná, a nechává po sobě chodit smrt.

Čím víc jsem se snažila mít sebe samu pod kontrolou, rozdělenou na přijatelnou a nepřijatelnou, čím víc jsem se snažila skrývat klubko symptomů, které mě celou obalilo a věznilo, tím byl tlak větší, moje síly menší, moje citlivost na jakékoliv šustnutí okolo mě horší. Jako ve filmu, kde pološílené postavy slyší přistání mouchy jako by bylo hlasitosti vrtulníku. Celé dny jsem trávila v křečovité snaze udržet vše pod kontrolou, uklizené, naplánované, precizní, vyhnout se jakékoliv kritice, čemukoliv, co by ve mně aktivovalo útok, útěk nebo zamrznutí, protože to byly reakce, které působily destrukci a potíže: rozbitou elektroniku, zničené vztahy, neúspěšné přijímačky na střední školy.

Při odchodech z bytu jsem vše stále dokola kontrolovala; plyn, lednici, zásuvky, okna, kotel, zámky, kosmetické zrcátko u okna, zda má správný úhel, aby odraženým paprskem nepodpálilo záclonu. Měla jsem selfcare rutinu, do které jsem promítala naděje, že v jejím správném zvládnutí vězí vypnutí alarmu; cvičení jógy, hrsti doplňků stravy, každý den jsem stála na chytré váze, abych kontrolovala všech 14 hodnot, že jsou perfektní – a že se tedy blížím řešení. Nevěděla jsem, že žiju v alternativní realitě, která se generuje uvnitř mě, myslela jsem, že mé pocity úzkosti, můj alarm, varují před reálným problémem venku, ne že je vytvářím z nevědomého strachu, že se ve mně zase spustí zcela nekontrolovatelné zvířecí chování.

Jak vidíte, moje cesta měla dvě fáze. Zvědomit první vrstvu úzkostí, depresí a obsedantně kompulzivních tiků, to jsem udělala už u svého prvního psychologa (toho, který bagatelizoval moji teorii o ADHD) v letech 2019-2023. Zvědomění symptomů mi ale nepomohlo, protože jsem stále neznala příčinu (vlastně mi to tím polovičatým a nepřesným zarámováním naopak přitížilo, protože jsem začala mít úzkost z toho, že mám úzkost, a depresi z toho, že mám depresi, že se situace nelepší – a snaha o kontrolu pomocí rituálů se tak ještě navýšila). Tu jsem objevila až s druhým odborníkem, svým současným psychiatrem.

Až s ním jsem porazila tu sedmihlavou saň – a to tak, že jsem ji přestala považovat za saň. Řešení rovnice totiž nakonec nespočívalo v odpovědích, ale v přijetí vnitřní reality nedůvěřujícímu okolí navzdory. Už neberu léky, po několika neúspěšných pokusech jsem je zvládla vysadit. Podařilo se mi to až ve chvíli, kdy jsem se sebou přestala bojovat, přestala utíkat a potlačovat svoje pocity a obranné reakce, alarmy a požáry. Naučila jsem se s nimi být, neutíkat od nich, nechtít je lokalizovat v realitě, řešit akcí, zběsilou prací, alkoholem, kontrolou nebo snahou hledat řešení, jak jim příště zamezit. Tím jsem se úplně zbavila celého nerozmotatelného klubka, které se na mě nabalilo, a byla konečně volná. Sice stále s bolestí, ale už vědomá si plného rozsahu svojí kondice. Poprvé v životě jsem našla pevný bod, na kterém lze stát, ze kterého jde bezpečně a správně interpretovat situace okolo sebe, poprvé jsem dezorientovaně nebloudila ve tmách svého upside down světa, poprvé jsem se přestala cítit jako bych žila uprostřed minového pole, a musela se navzdory situaci tvářit uvolněně a klidně.

Otázka, co mi zase je, nepochopení, nebo tón hlasu, mě pořád dokážou rozhodit, pořád dokážou aktivovat obranné reakce a tím mi ubrat síly na celý zbytek dne čekáním, až se pravěký pudový mozek zase uklidní, až pochopí, že se nic neděje. Pořád ve mně naskakuje automatická reakce moje chyba: moje chyba, že jsem to nedokázala správně vysvětlit. Moje obranné reakce pořád doprovází fyzická bolest, únava, občas zvýšení teploty. Stále neznám všechny svoje triggery, a stále jsem nezvědomila plnou hloubku svého příběhu (je to přeci jen 30 let života v nevědomosti a dezorientaci). Už se ale nebojím, že špatně chápu varování před vnějším nebezpečím. Nesnažím se ignorovat zraněnou část sebe samé a trestat ji, ale jsem tu pro ni, už jako dospělá, zajištěná, obklopená emočně dostupnými lidmi, kterým věřím. Když cítím, že můj nervový systém začíná mít problém, prostě si odpočinu, bez výčitek, že jsem k ničemu a že je to moje chyba. V klidu počkám, u seriálu, u knížky, dám si čas. Nesnažím se hystericky se zklidnit, prostě jen akceptuji svůj stav a neberu ho osobně, ani jako trest za nevyřešenou rovnici, ani jako realitu, vnímám ho jen jako vlny energie, které mnou procházejí (to mě naučilo jedno z videí tvůrkyně Maggie Sterling).

Teď postupně integruji obě části svého života v jednu a už neřeším, co si o tom kdo bude myslet. Je to můj život, mé zdraví, má rodina, pro kterou chci být ve skvělé kondici. Integruji sebe samu – i tímto seriálem. Přijímám a vytahuji na světlo to, co jsem dříve zaháněla do stínu, a už to neberu jako ostudu a selhání, ale jako boj, který jsem si nevybrala, ale který jsem vyhrála. Už se nebojím chyb protože už vím, že nejsou moje. Že jsou to prostě obyčejně běžné nevyhnutelné chyby, které o mně jako o člověku nic nevypovídají.

Na mém příběhu je vidět, že mě zacyklila jedna konkrétní snaha o interpretaci dávné události, které jsem nerozuměla, a která se mi nepovedla sestavit ani předat, čímž jsem selhala v zamezení dalšímu nebezpečí. Tahle zkušenost se ve mně uložila jako něco, co se nesmí opakovat, a tak jsem se celý život snažila sestavit interpretaci správnou a nabízet ji svému okolí, abych samu sebe učinila smysluplnou (protože k tomu člověk potřebuje druhého, svědka) – okolí ovšem nereagovalo, protože anatomie mého (troufnu si říct, že snad každého) CPTSD je komplikovaná, nelogická a nepřehledná, a zkušenost jeho prožívání je nepřenositelná. Každé další nepochopení, odmítnutí a kritika tak byla na úrovni nervového systému znovu a znovu a znovu cítit jako hrozba smrti – odtud obranné reakce, odtud přecitlivělost na poznámky, otázky, nedůvěru, kritiku.

Největší utrpení na CPTSD je totiž ta nepřekonatelná izolace. Ani celým tímhle seriálem, který bude mít celkem možná dobrých 100 normostran, žádnou svou knihou, celým svým dílem, nedokážu předat plný rozsah své zkušenosti. Ale pokouším se o to. Pokouším se o to nejen pro sebe, ale taky pro druhé, protože naše společnost postrádá schopnost empatie, která izolaci překonává. A tak mnoho lidí celý život trpí (a někdy hledá východisko opuštěním života samého), mnoho z nich předává svou zátěž dál, a bolest se tak šíří, a pak se zametá pod koberec a schovává za dokonalé fasády. Snažím se proto co nejpřesněji zverbalizovat velice těžko uchopitelnou a ne úplně logickou vnitřní zkušenost, přenést ji do zjednodušených obrazů, a ty poskytnout k použití každému, kdo to potřebuje.

Symptomy CPTSD jsou dnes díky nevyslovitelně záslužné práci odborníků shromážděny v diagnózu, ale to, jakou podobu naberou obranné mechanismy, v jaké monstrum se promění, jestli v saň či v démona, a jak na to bude reagovat ta která konkrétní osobnost, jestli závislostmi, násilným chováním, nebo sebevraždou, to je proměnlivé podle temperamentu i socioekonomických faktorů.

Troufnu si ale říct, že to, co spolehlivě přináší úlevu každému trpícímu, lék nad léky, který překonává všechny bariéry, je víc než jakékoliv vzdělání právě ona vzácná empatie; dát druhému možnost otevřít se aniž by musel dávat smysl, aniž by se nejdřív musel poskládat to stravitelné interpretace. To je to, co mění řev bitvy v zastavení se, které umožňuje rozhled.

Utišit alarm totiž nejde panikou a akcí, panika jeho důvod zvonit jen zvyšuje, jde to pouze skrz zkušenost bezpečí a klidu – a tu umožňuje právě empatie, kterou současná společnost nenabízí. My si ji navzájem nenabízíme. Podílet se na léčbě světa tak můžeme všichni, stačí nepředpokládat, že žitá zkušenost má jen jednu přesnou podobu a to, co z ní vybočuje, je ohrožení. Jediná ohrožující věc je zahánět se navzájem do izolace, v jejíchž temnotách se daří zlu. A to platí nejen pro CPTSD.

Příští, čtvrtý díl, bude o tom, jak moje duševní kondice somatizovala, a jak zdravotnický systém neměl nástroje, jak to řešit.

Věnováno mému muži, se kterým jsme byli spřízněné duše od první vteřiny, kdy jsme se potkali, a nepřestali jimi být ani přes těžkou společnou cestu skrze údolí stínů. Věnováno všem, kteří se snaží podpořit druhé, a sami při tom zakopávají. Věnováno všem, kteří se sami za sebe stydí a žijí ve stínech.