1. Půst od doomscrollingu. Chápu, někdy není na nic jiného síla. Ale doomscrolling ovlivňuje na nevědomých úrovních, zkresluje a křiví vnímání světa, škodí nervovému systému, ladí do nízkých vibrací a tím otevírá dveře zlému – opovržení, zoufalosti, závisti, nenávisti, posměchu, pohrdání. Chce to velmi specifické vyladění vnitřního prostoru, aby doomscrolling neškodil, většinou jsme ale vůči němu příliš zranitelní a necháváme do sebe pronikat náhodné a protichůdné vlivy jako patogeny. Velmi poškozující pro schopnost orientace v sobě sama.

2. Půst od online nákupů a rychlého dopaminu. Online nákupy škodí přírodě, peněžence, a opět i nervovému systému, protože budují závislost (jsem královna online nákupů, shopaholik, vím, o čem mluvím). Nejhorší ale je, že zaměstnávají kapacitu duše: všechno to zkoušení, marnivé přemýšlení, vracení… Do určité míry je to nevinná zábava, ale od určité chvíle to začne vytvářet nebezpečný vedlejší produkt: přemýšlení jen o sobě. Já a moje outfity, moje objednávky, moje vratky a peníze, na které čekám. Návrh: V postní době nic. Anebo poslat ty neposedné korunky, co tak lákají k utracení, potřebným.

3. Půst od nátlaku na sebe sama. Měla bych uklízet, měla bych si zacvičit, měla bych dělat něco užitečného. Kolikrát upřednostníme vnější představy před tím, po čem volá naše duše? Postní doba je skvělou příležitostí pro to trénovat důvěru ve vlastní pocity. Důvěru v to, že naše tělo cítí lépe, co zrovna potřebuje, než mysl zasypaná tisíci odporujících si informací (nasbíraných během doomscrollingu, že…). A ano, někdy je to uklizený prostor, po čem upřímně toužíme, ale někdy je to yummy “všechno pouštim” odpočinek uprostřed chaosu – protože whatever.

4. Půst od nelaskavosti. Kolikrát si neodpustíme kousavou poznámku, nebo aspoň pomyšlení si svého (“Ten její výraz se fakt nedá vydržet.”)? Tyhle trny nám v mysli asi nikdy růst nepřestanou, ale můžeme zkoušet využívat je pro soucit. Představit si, jak by druhého zabolelo, kdyby naše myšlenky slyšel. Vidět ho jako dítě, které se jen snaží přežít v nelaskavém světě. Soucit je jeden z nejmocnějších spirituálních nástrojů ke zbavování se bolesti ze zla.

5. Půst od potřeby mít pravdu. Tuhle jsem viděla známou americkou beauty influencerku hádat se se svými followers kvůli barevné teplotě podtónu nejnovějšího liquid contour produktu. Tonalita jejích odpovědí na nesouhlas byla “lol” a já se musela znovu v duchu ptát, proč tak nutně potřebujeme vybojovat s ostatními pocit, že máme pravdu, a to ve většinou tak banálních sporech. Tohle je velice těžká disciplína, ale trénovat oproštění se od potřeby validace ostatními je jedna z nejlepších investic do sebe i do míru ve světě), které lze v životě udělat.

6. Půst od nepřítomnosti ducha. Knihy zabývající se pobytem v přítomnosti vnímají přítomnost jako cíl, ona je ale prostředkem: prostředkem k hlubšímu proniknutí do, odpusťte mi ten výraz, kvantové podstaty reality. Jen bytí v přítomnosti odhalí skutečnou moc mysli a to, jak špatně a nevědomě je s ní nakládáno. Zažít radostné uvědomění si zázraku veškerenstva je nesmírně vyživující zdroj, o který se denně připravujeme uvězněni v myšlenkách o dalších krocích Donalda Trumpa. A pak není síla ovlivňovat bezprostřední realitu tak, aby efektem motýlích křídel jednou došla ke svému naplnění v dobru.

7. Půst od soustředění se na nedůležité. Při psaní tohohle článku po mně samozřejmě lezl Oliver. Drkal mi do brady hlavičkou, neustále něco potřeboval podat, rušil můj hyperfocus. A kdo ví, co je hyperfocus, ví i, co je hyperfocus rage – zuřivá odpověď nervového systému na to, co ohrožuje jeho cíl (já si prostě myslím, že ADHD není porucha, ale výbava do těžkých dob, mentální supersíla, která se ale snadno vymkne kontrole, když pro ni není užití).

Jenže co je důležitější? Dopsat článek “včas”, když si ho stejně v daný den přečte jen pár lidí, stejně bude shlédnutí sbírat postupně, jako vždy, týdny a měsíce? Nebo být laskavá na své čtyřleté dítě, které mi absolutně věří, a dát mu pocit bezpečí? Managovat moje nervové odezvy mě stojí část kapacit (pak už třeba nemám sílu odepsat kamarádce na zprávy, a taky popravdě, ne vždy se mi ten management stoprocentně vydaří), ale díky tomu okolo sebe většinu času udržuju láskyplné energetické pole, ve kterém vše prospívá: dítě, vztahy, projekty. Energie je totiž vždy první, až teprve pak se propisuje do hmoty. Proto se dělá půst: aby se člověk očistil od všeho, co se do světa okolo něj, do jeho reality, propisuje špatně a způsobuje to zmatek, zranění, a zlo.

PS: Moje snaha byla odměněna Oliverkovým objetím se slovy “Ty jsi moje nejlepší máma.” Vydaná energie se vrací a hned je zas z čeho dávat. Krásnou a tichou postní dobu.