Blog

Tradiční hodnoty? Ok, ale pro všechny.

2. 02. 2025 | Navigating chaos

Jsem notorický nevyjadřovač se. Málokterá diskuze, v realitě i online, skýtá prostor na to vytvořit connection, které by umožnilo lepší pochopení se. Nediskutuju, podporuju. Pasivně (lajkem, komentářem, sdílením), i aktivně (fyzickou účastí, finančním příspěvkem, svým obsahem, svojí knihou). Jedno téma je pro mě zvláště důležité, a debaty okolo něj vnímám jako zvláště zraňující – a navíc zneužívané. Je to otázka práv sexuálních menšin. Jeví se jako téma okrajové, postoj k němu je ale ve snaze zastavit rostoucí vliv extremismu klíčový. V tomhle článku rozebírám proč. Pozor, je to extra dlouhý!

To, za co sexuální menšiny bojují, je právo na to žít stejně legitimní život, jako člen majority: založit rodinu, která bude mít rovnocennou zákonnou ochranu, nebýt podrobován zkoumání genitálií a sterilizaci, chodit ke svatému přijímání, nosit oblečení, které se mu*jí líbí. Je to ironie, že sexuální menšiny jen chtějí mít možnost žít podle tradičních hodnot.
Závist.

Závist.

Před pár týdny mi má čtenářka poslala videoesej o závisti (doporučuju jako doplněk k tomuto textu pro filosofické zarámování, dvouhodinová stopáž...

Více od autorky:

Věk Vodnáře

(Hodnocení: 12)

Devětadvacetiletá Valerie se už několik let nemůže hnout z místa. Zatímco na sociálních sítích sleduje, jak její známí začínají zajímavé kariéry nebo zakládají rodiny, sama i přes podporu přítele a rodičů není schopná dokončit magisterské studium, pracuje jako servírka v kavárně, ve které se cítí jako cizinec, a stále se nemůže rozhodnout, jestli jsou možnosti, které se jí nabízejí opravdu tím, co od života chce.

349 

34 skladem

Debata o gender problematice se většině lidí, které znám, jeví jako otravná, ale nepodstatná. Rámovaná je jako boj zdravého rozumu proti zhýčkanému vymýšlení neexistujících problémů. Jedna strana debaty se veřejnosti jeví jako epitome first world problems hysterie, před jejímž cancellováním za sebemenší tweet není nikdo v bezpečí, zatímco druhá jako nevzdělaná část společnosti volající po starých pořádcích, které nikdy neexistovaly. Racionální člověk se nezapojuje, protože “pravda je vždy někde uprostřed”. To, co vypadá rozumný postoj, je nástraha, na které může ztroskotat snaha zastavit rostoucí vliv extremismu – a to je pro většinovou společnost naopak téma zásadní.

Tři největší strachy

V každodenním provozu vypadá vše normálně. Lidé ráno nastupují do MHD, poklidně se ignorují, každý si hledí svého, jen občas někdo někoho nepustí do dveří, což je tak nejhorší, co se může stát. Idyla. Kdyby se takhle chovali všichni, kdyby se všichni starali o své životy, zakládali rodiny, a nebyli lhostejní ke svému bezprostřednímu okolí, svět by vypadal mnohem líp, říká si hodně z nás. S tím snad ani nejde nesouhlasit. Když má člověk pro co žít, posouvá to dopředu celý svět. Problém ale je, že ne každému je tohle umožněno, a to kvůli iluzi, že téhle klidné koexistence se dosáhlo jen díky jasným pravidlům, které z ní (nejen) sexuální menšiny vylučují jako hrozbu.

První linie vyděšených jsou heterosexuální bílí muži, kteří se bojí ztráty vlivu. I dnes jsou ale na pozicích moci vedoucí skupinou, takže že ať to na X vypadá jakkoliv, nemusí se bát o svá privilegia, protože nesouhlasné komentáře pod jejich linkedinovými příspěvky je kariéru stát nebudou. Stačí nebýt bigot nebo sexuální predátor (po tisíciletích, kdy to byl validní životní styl, je to těžké, chápu), a nikomu se nic nestane.

Zatímco dřív byl muž minimálně v rodinném kruhu nezpochybnitelnou autoritou, mentalita západního člověka 21. století vyžaduje k respektu víc, než gender a věk, takže mnozí muži mohou mít pocit, že přestávají být potřeba (růst vlivu misogynních influencerů, incelských skupin, a to, že Mark Zuckerberg mluví o nedostatku maskulinity v open spacech, je toho dokladem – jako by se někteří muži báli, že kromě vynucované autority nemají co nabídnout). Mohou přitom vzít iniciativu do vlastních rukou i jiným způsobem, než je návrat k překonanému konceptu mužství. Svět nabízí velké množství mladých mužů, kteří kreativně redefinují pojetí maskulinity z „moje pozice mi umožňuje, abych mluvil jen já, ty mě poslouchej“ k „poslouchám, a udělám pro tebe všechno, co moje pozice umožňuje“ ve všech možných oblastech, a nabízejí se tak jako role models. Jen je potřeba dávat si pozor na to, jaký obsah konzumuju.

Také ten stesk po časech svobody slova, kdy si každý mohl říkat, co chtěl, je potřeba přerámovat. I dnes si každý může říkat, co chce, za prohlášení, která jsou nějak svázaná s nenávistí, se ale narozdíl od dřívějších dob vyžaduje převzít zodpovědnost. Ta většinou vypadá jen jako pár hejtů na sítích, které by měl silný muž ustát. Nehledě na to, že ty svobodné pravdy, jsou vše jen rezidua dávno překonaných konceptů, které visí v prostoru jen proto, že je část politického spektra zištně přiživuje, a které někteří replikují a vnímají to jako součást svojí identity, čímž se stávají nástroji zájmů někoho jiného. A v tom moc svobody není.

Je úplně v pořádku splést se, nemít pravdu, změnit názor. Každý, kdo je schopný se posunout, si zaslouží uznání, dokonce i heterosexuální bílý muž (slyšíte doufám ve slově “dokonce” tu nadsázku). Nevěřte Jordanu Petersonovi a dalším manipulátorům diskuze o lidských právech. Až budou potřebovat změnit směr, budete první, koho hodí pod vlak.

Druhá linie vyděšených jsou rodiče bojící se zákeřné propagandy, která jejich dítě přivede k zájmu o tranzici. Bojí se, že sexuální menšiny naruší vnímání ženské a mužské role, a mládež bude fluktuovat sem a tam podle nálady. Nebo že příliš brzké vystavení dětské psychiky konceptu fluidity genderu ji může poškodit. Na Novinkách čtou články o celebritách, co nechávají své předškoláky vyrůstat bez znalosti vlastního pohlaví, a mají strach z toho, že je společnost začne nutit k tomu vychovávat své dítě stejně. 

Sama jsem rodič a zdravý vývoj psychiky našeho syna vnímám jako svou klíčovou misi, takže mám pro strach ostatních rodičů velké pochopení. Sama musím ustát různorodé signály, z jedné strany inkluzivní pohádky (díky za ně, kromě kontroverzního nebinárního býčka, který agendě moc dobrou službu neudělal, potkávám samé citlivě zpracované pohádky zahrnující děti s různými typy tělesného nebo psychického znevýhodnění, děti různých etnik, což vnímám jako pozitivní a normalizující různorodost) a z druhé strany tlak, že kluci nepláčou a nenosí růžovou.

Jádro mojí výchovy ale nespočívá v kategorizování světa. První vrstvu formování osobnosti našeho syna s manželem vnímáme skrze zakotvení v laskavosti, respektu a soucitu, na pohlaví nehledě. Kluk versus holka je pak až další linie, a v té se soustředíme na ukazování světa v jeho rozmanitosti a vlastní volbu necháváme na našem předškolákovi, aby si sám z té pestrosti vybral, co ho baví. On si místo panenek vybírá auťáky, a jeho oblíbená hra není hra na manželství, na kterou s ním chtějí hrát jeho kamarádky, ale na hrdinu, který chrání svět před chuligány. A užívá si čurání ve stoje. 

To, že se takhle vyvíjí i bez našeho navigování, může být pro někoho důkaz vlivu kultury, pro někoho vlivu biologie, ale pro mě je klíčové, že už ve čtyřech letech je můj syn něžný a zároveň statečný malý muž, který se nebojí verbalizovat co cítí, umí se omluvit i domluvit lépe, než mnozí dospělí, a vymezuje se vůči tomu, co jeho dušička vnímá jako zlé. Roste z něj sebevědomý člověk, který se nestaví na první místo, a k ostatním přistupuje s pochopením a laskavostí – a tahle kvalita je pilíř společnosti, ne preference modré nebo růžové barvy.

Pokud se svými dětmi mluvíme, vnímáme je a neignorujeme jejich zvídavost, snadno každou myšlenku, která nám pro ně připadá nebezpečná, odnavigujeme. Jestliže nám děti vyrůstají ve zmatenosti, je to chyba nás rodičů, ne sexuálních menšin a gender aktivismu.

Třetí linie vyděšených jsou všichni, kteří slyšeli o alarmujícím nárůstu žádostí o tranzici. Alarmující se ale jeví v procentech, nikoliv v reálných číslech. Z jednotek na vyšší stovky ročně vypadá spíš jako že se akorát víc lidí odváží vyoutovat, a taky že určitý podíl jiné orientace je přirozenou součástí společnosti i zvířecí říše. Nechci znít, že mám white savior komplex a stavím se do role samozvaného mluvčího menšin, ale nemám z transkomunit i jedinců, jejichž aktivity dlouhodobě sleduji pocit, že by chtěli ovládnout společnost, mně připadá, že bojují v první řadě (doslova) o základní lidská práva, a také o pozitivní změnu směrem k věší toleranci různorodosti.

Všechny výše zmíněné strachy mají své kořeny v konkrétních místech historie celé debaty, která vytvořila takový nános interpretací a významů, že její podstata se při zběžném pohledu ztrácí z dohledu. Pozor na iluzi, kterou mohou diskuze na sítích vytvářet, realita je totiž jinde. Utvořit si názor na základě z kontextu vytržených úryvků emotivních vláken svědčí o nepochopení změny enviromentu.

Tenkrát na západě

Teď přejdeme ke stručnému orámování historie debaty o právech sexuálních menšin. Ta začíná během druhé poloviny dvacátého století v USA, konkrétně za druhé vlny feminismu. Tenkrát byly z hnutí za práva vynechány women of color a také všichni z LGBT+ komunity. Důvodem byl strach, že rozšíření agendy i na sexuální menšiny už na americkou veřejnost bude moc a poškodí to zájmy feministek. Určitě jste slyšeli o boji Joanne K. Rowling za „ženy ohrožené muži v ženských šatech“; JKR se často odkazuje právě na autorky druhé vlny a jejich neinkluzivní pojetí feminismu, proto je zastánci gender práv označována zkratkou TERF (trans-exclusionary radical feminist). To pro kontext, proč je někdo, kdo udělal z Brumbála gaye, LGBT+ komunitou vnímán jako nepřítel; perspektiva, že JRK navazuje na tradici, která otevřeně vylučuje sexuální menšiny pro vlastní politické zájmy, dává tomuhle konfliktu rázem větší smysl, že?

Ale zpátky ke stručné historii debaty, zpět do Spojených států. Spojené státy jsou mladá země, v době kdy Evropané byli dávno po národním obrození a diskutovali nad čajem o realismu v literatuře, se v mnohých částech Ameriky bez přehánění bojovalo o holý život. Není tedy divu, že je americká mentalita tak zatížená na to, co považuje jako důvod svého přežití, své velikosti – na tradiční hodnoty. Víra, pravda, rodina, komunita, patriotismus. Na nich by samo o sobě nebylo nutně nic špatného, problém je, že jejich pojetí je i v roce 2025 neinkluzivní.

To, za co sexuální menšiny bojují, je právo na to žít stejně legitimní život, jako člen majority: založit rodinu, která bude mít rovnocennou zákonnou ochranu, nebýt podrobován zkoumání genitálií a sterilizaci, chodit ke svatému přijímání, nosit oblečení, které se mu*jí líbí. Je ironie, že sexuální menšiny chtějí mít možnost žít podle tradičních hodnot. A tady začíná celý problém.

Tradiční hodnoty vycházejí z náboženství a jejich obhájci (nebo gatekeepeři) si na pomoc berou mocné koncepty jako je přirozený řád, biologie, smysl života, pravda, a hřích, které jsou samy o sobě zatíženy silnými významovými, kulturními i jazykovými posuny. Teď se pokusíme trochu rozebrat je.

Vliv náboženství na mentalitu diskriminace

Pravda o smyslu života tkví podle tradičního pojetí v rodině a dětech. To, jak se biologičtí redukcionisté (tedy ti, kteří život interpretují čistě jako chod evoluce) a náboženští fundamentalisté (ti, kteří čtou Písmo doslovně) najednou shodují na podstatě lidské existence, je dojemné, nicméně dovolím si tento vzácný konsenzus ohrozit nesouhlasem.

Na světě podle mě existují jen tři lidé, kteří by Bibli četli denně. Je to papež, je to Ned Flanders, a jsem to já. Nechci tím říkat, že jsem expert, dodnes mi dělá problém zapamatovat si číslování byť i mých nejoblíbenějších pasáží, ale jednu věc vím jistě: celá Bible různými slohy a v různých kulturních narativech vyjadřuje pouze jedno jediné pravidlo, a to je život v lásce. Vše ostatní jsou kulturně podmíněné způsoby, jak se vyhnout nastrahám, které takový život ohrožují (přikázání, hříchy, zákazy, rituály – téma hříchu a jeho špatného chápání je samo o sobě velmi zajímavé, napíšu o něm další článek, zatím se ho dotýkám v tomhle článku o závisti)

Co to vůbec znamená, život v lásce, nebo také jinak, život v Božím obrazu? Nejde o emoční rush zamilovanosti, patetické neupřímné odpouštění ani nalhávání si, že mi nic nevadí. Znamená to dávání se, dávání se světu, dávání se druhému, i tomu, s kým nesouzním. Dávání se znamená naslouchání, nesouzení, stavění mostů, překonávání propastí a rozdílů, péče o bližního, pomoc s jeho těžkostmi třeba už jen tím, že mu nebudu nakládat bolest, vztek, nebo trápení – a uznání jeho individuality v plném rozsahu, i s vlastnostmi, které vnímám všelijak.

Smysl lidského života podle Bible spočívá v kultivování a šíření této kvality a péče o svět v jejím duchu, vlastním slabostem (poškození) navzdory. Sexualita a z ní plynoucí potence je nástroj, nikoliv smysl (tady je potřeba dodat, že toto je moje interpretace, nikoliv oficiální, ale vychází ze studia, není to přání otcem myšlenky), což umožňuje vícero způsobů, jak s ní nakládat. Jde o to milovat, kohokoliv, každého, ne jen toho správného. Každý, kdo žije tuto kvalitu, každý, kdo ji cítí, se v Božích očích počítá, na sexuální preference nehledě. Ke každému náboženskému argumentu proti homosexualitě, včetně toho nejslavnějšího, Sodomy a Gomory, lze pomocí této interpretace postavit protiargument.

Američané jsou silně věřící, a jsou převážně protestanti, to znamená, že se opírají o výklad Písma, nikoliv o papežskou autoritu (viz pojetí sola scriptura). Důležité je pro ně to, co konkrétně se v Bibli píše, ne to, jak to interpretuje Vatikán. Může to vypadat sympaticky individualistické, ale také je to více náchylné “k pastvě bez pastýře”; moderní papežové se více či méně úspěšně snaží reflektovat dobové posuny a navigovat celou církev v prospěch všech (já sama bych nejspíš nebyla věřící, kdyby nedošlo ke všem modernizujícím změnám, kterými církev za 20. století prošla, odklon od doslovné interpretace Písma je jednou z nich). Opírat se jen o to, co se píše v Bibli, bez centralizované snahy posouvat její vnímání na základě nejnovějších teologických poznatků i textové kritiky, ale nevyhnutelně vede k interpretaci skrze vlastní, kulturně podmíněnou perspektivu, což by šlo volně přeložit jako “vidí tam to, co vidět chtějí, to, co validuje jejich point of view.”

Co je tedy point of view běžného amerického protestanta? Od katolíků se protestanti liší v první řadě pojetím Boží milosti. Zatímco katolíci věří, že Božímu světlu lze jít z vlastního rozhodnutí naproti, protestanti jsou deterministé, tedy ti, kdo věří, že vše už je psáno a nedá se s tím nic dělat. Jedna celá samostatná, staletí trvající debata, která začíná Lutherovým přibitím listiny na vrata kostela, a zahrnuje ty nejkomplikovanější filosofické otázky jako jako je otázka svobodné vůle, a také hledání způsobů, jak odhadnout, jak si u Boha stojím já jako jednotlivec.

Tady se blížíme k jádru věci. Jedním ze způsobů, jak může protestant Boží milost rozpoznat, je úspěch. To, jak se mu v životě daří. Přidejme vliv amerického pragmatismu a máme zřetelnou podobu jádra americké mentality vylučující každého, kdo v Boží přízni není. Je to sebenaplňující se proroctví, sebepotvrzující se interpretace, tautologie, ze které nejde uniknout: homosexualita (a transsexualita, nebinarita, intersex, transgender etc.) je nemoc, protože ta a ta pasáž o ní referuje tak a tak, a ta o ní referuje proto, že v homosexualitě (a transsexualita, nebinarita, intersex, transgender etc.) rozpoznala nemoc. Je to ďáblovo dílo, nebo Boží trest, je to nebezpečí, které je třeba eliminovat. Tohle je americký kontext, a jeho rámování dnes díky internetu organicky proniká do evropského prostoru, kde působí na většinovou veřejnost, čímž vytváří vlastní nové významy, interpretace, strachy, a debaty.

Děsivá podoba debaty nesmí vyděsit

Kdosi na Redditu řekl, že v obrovské a konzervativní Americe je těžké dosáhnout jakékoliv změny, pokud nejste extra otravní a hluční. To společně s vlivem, který na diskuzi má americké pojetí zdravotnictví, vysvětluje agresi a frustraci na straně aktivistů a menšin, která je veřejnosti při pohledu zvenčí tak nepříjemná. Toho úspěšně využívají populističtí politici v čele s Putinem, kteří nepřehlednost americké podoby diskuze rámují jako doklad zdegenerovanosti západu, proti které je třeba zakročit.

Můžeme mít za zlé běžnému občanovi, že se v debatě, která vypadá jako zbytečná, protože se mu její aktéři jeví, jako by sami nevěděli, co vlastně chtějí, neorientuje, a ani o orientaci v ní nejeví zájem? Shromáždit znalosti pro perspektivu, z níž vychází tenhle článek mi jako člověku vysokoškolsky vzdělanému v humanitních oborech trvalo několik let studia křesťanské víry, jejích různých podob, intelektuálních dějin a internetu, a to navíc za neustálé zpětné kontroly, zda se nedopouštím čehokoliv, co by mohlo někomu uškodit. Nejde mít za zlé skladníkovi z Makra, že nemá čas, zájem ani motivaci se do podobného studia po skončení směny vrhat. Je to člověk, který se v nemilosrdném kapitalistickém systému za rozevírajících se ekonomických nůžek snaží zaopatřit sebe a rodinu a ochránit to, pro co tvrdě pracuje. Když mu někdo za využití jeho strachu a dezorientace slíbí, že to udělá za něj (viď Tomio), je lákavé mu uvěřit.

Takže si to shrňme. Máme tu desítky let trvající debatu o tom, kdo může a nemůže požívat práva majority, debatu, která přetéká frustrací i mocenskými zájmy, debatu plnou jednotlivců i skupin, které nezřídka weaponizují různé argumenty pro výhodu v konkurenčním boji (viz cancell culture zneužívaná jako nástroj odstranění konkurenta), JKR jako užitečného idiota, který neporozumění přiživuje, a populistické politiky, kteří si mnou ruce, protože v debatě našli nastroj, jak snadno kontrolovat emoce svých voličů.

Debata má ale jen jeden hlavní problém, a tím je otázka lidských práv a kdo na ně má nárok (už tady je slyšet ten paradox). Další dělení je pak na jednotlivé debaty podřízené, které se vzájemně prolínají, a řeší otázky jako co je muž a žena, zda to určují chromozomy nebo sebepojetí, kdy a zda o tom mluvit s dětmi ve školách, co je kulturní koncept vázající se k pohlaví a co je tak hluboko zapsané v naší DNA, že s tím nehneme (aneb ta slavná diskuze přirozenost versus kultura).

Do debaty vstupují jednotlivci s vlastními existenčními nebo psychickými problémy, které do ni promítají, privilegovaní bílí američtí teenageři, kteří si na TikToku stěžují, že je někdo na brigádě misgendernul, neziskové organizace, celebrity, zástupci církví, akademici, a výzkumníci, které celou problematiku dál štěpí na detailnější a detailnější vlákna “ jdoucí proti zdravému rozumu”, ale taky na nesouvisející, falešně přidružené problémy, jako je klesající porodnost, nárůst nahlášených sexuálních zločinů, a na zlidovělou podobu ve formě bulvárních titulků o ženách, které nechtějí vychovávat syny, protože nesnáší muže, o celebritách, které své děti nechávají vybrat si pohlaví dle nálady, o transženách v ženském sportu, a o ohrožení žen další zákeřnou mužskou taktikou, jak se probojovat na dámské toalety.

Sama skupina zastánců genderové teorie se dál dělí na tzv. radikálnější skupiny, které zastávají názor, že sebeurčení by neměl kontrolovat stát, a že kdo se cítí jako žena, je žena a tečka (přestaňme už potřebu validity druhé lidské bytosti zesměšňovat slovem vrtulník nebo lampička, opravdu to není ani vtipné, ani originální, jen delusional). Pak jsou tu konzervativnější skupiny, to jsou zpravidla starší transgender osoby předchozí generace, které současné zpochybňování medikované tranzice vnímají negativně, protože oni sami museli tím náročným, institucionálně kontrolovaným procesem projít. Kam ten svět spěje, že? IMHO na lepší místo. Doufám. Možná. Pokud se nenecháme zmást mediálním šumem, nánosy interpretací, a populistickou manipulací.

Ze všech v detailu utopených pozic se pak nezřídka útočí na ty bezelstné outsidery, kteří by se třeba i přidali na stranu gender aktivistů, ale schytají za špatný wording, necitlivost nebo nedostatečnou orientaci v problematice. “Já bych tomu chtěla rozumět, ale nikdo to nevysvětluje.” psala v jednom vlákně o gender teorii uživatelka. Jako odpovědi se dočkala jen pár posměšků. Není divu, že od toho radši tolik lidí dává ruce pryč. Není to totiž jejich boj. Nebo je?

Z diskuzí zpět do reality

Boj za lidská práva je boj nás všech, kteří si chceme žít své malé, klidné životy s milovanými osobami i zvířaty, držet se venku bez obav za ruce, chodit v pátek na pivko, scházet se s přáteli na grilovačkách, a starat se o své pokojovky, ať jsme holky nebo kluci a ať se chceme oblékat jakkoliv a spát s kýmkoliv. Ignorujme debatu i její weaponizování a soustřeďme se na podstatné, na to kdo je tu skutečný nepřítel – není to hospodský z Horní Dolní s orteláckým tričkem, je to ten, kdo ho radikalizuje jako svůj politický nástroj.

Nepotřebujeme víc debat. Potřebujeme jasné, pevné a zřetelné NE všemu, co ohrožuje ten jediný skutečně nosný koncept, a to je život v lásce. Potřebujeme ne nekontrolovaným emocím, ne populistům, ne ohrožování menšin a nespravedlnosti. A potřebujeme se soustředit na jednotu v hlavní otázce, ne na nesouhlas v detailech, protože právě vnitřní konflikty na liberální straně spektra jsou důvodem růstu populismu. Ano, můžeme za to i my. Můžeme totiž nesouhlasit s jednotlivými vlákny, vymezit se proti některým argumentům, ale je důležité ustát ponor do hlubin diskuze a nerezignovat u toho na ten jeden jediný cíl – a to se často děje.

Tady je potřeba ještě zmínit jeden moment, a to “Mně ale nikdo nevadí, já odlišnost toleruju, pokud…” narativ. Toleruju odlišnost, pokud se ten odlišný nechová odlišně. Jenže to není láska, to není bezpodmínečné přijetí. To je pozice, která říká to samé, jako američtí tradicionalisté, jen jemnějšími slovy: je jen jeden způsob, jak má vypadat slušný člověk, slušný život, slušný gay. A ten způsob určuje majorita. Jestli ho chceš rozšířit, jestli nechceš takzvaně držet hubu a krok, jsi hlučný, otravný a je to důkaz, že máme pravdu, když tě mezi sebou nechceme. Ohrožuješ naše pojetí správného a my musíme chránit společnost, tu společnost, která koneckonců chrání i tebe, buzno. Můžeme se dohadovat o podobě Prague Pride, nebo o jejím umístění v centru města, ale pozor na argumentaci “Mně gayové nevadí, mám mezi nimi kamarády, ale…”, je to nenápadný legitimizátor diskriminace.

Takže…?

Takže co ty tradiční hodnoty v titulku článku? Za mě klidně, když to nebude jediná a vynucovaná možnost. Sama žiju rodinný život v sousedství s klidnou komunitou samých báječných dnes už nikoliv sousedů, ale přátel. Zdobíme okna na Vánoce, pečeme si navzájem koláče, hlídáme si děti. To zní celkem tradičně, že? Jo, je to moc fajn. Ale ať jsou tyhle výdobytky institucí zajišťujících život v míru opravdu pro všechny. Nevím, jestli to koneckonců nejsme hlavně my heterosexuálové, kdo svými rozvody ohrožujeme tradiční rodinu (neberte to osobně, já prostě neodolala nezmínit tenhle paradox).

Tolik tedy shrnutí mé perspektivy, pokud nesouhlasíte, jděte v míru dál. Nesnažím se zpochybnit ničí legitimitu, jen položit otázku, jestli jsou názory, které reprodukujeme, ve všech případech opravdu naše. Pokud jste někdo, kdo věří, že nejlépe udělá, když si bude hledět svého, rozumím vám. Jediné, co žádám, je zvážit to, co jste se tu dočetli (a děkuju, že jste dočetli až sem). Zvážit, zda to zvednuté obočí v pohledu na debatu o právech sexuálních menšin není produktem jejího všeobecného nepochopení pramenícího z vlivů americké mentality, náboženských představ, středoškolské biologie, a cynické politizace. Pokusit se ve svých očích téma depolitizovat a nahlížet na něj perspektivou každodennosti. Kontrolovat vlastní emoce a kultivovat schopnost rozlišit, kdy jsem jejich pánem*paní, a kdy je někdo zneužívá. Sebrat kapku odvahy ustát nesouhlas okolí (často jen virtuálního), a říct NE, moji přátelé z jakékoliv menšiny mají mít možnost vybrat si, jak chtějí žít, stejně jako ji mám já. Mají mít možnost vyjadřovat sami sebe, stejně jako já. Mají mít možnost jít po ulici se svým partnerem*partnerkou, aniž by se báli, že je někdo pro jejich lásku napadne, stejně jako se nemusím bát já. Na sítích se může debatovat jak chce, já stojím pevně ve svém NE všemu, co někoho vylučuje, a až přijde na to dát někomu hlas, bude pro mě tohle důležitým faktorem při volbě. Protože existují mocné proudy, které tvrdí, že někteří lidé nárok žít jako majorita nemají, že mohou být přijati jen pokud se vzdají celé své identity. A to není rovnoprávnost. Další debaty netřeba, tady už je jen tečka.

PS: Až tedy příště uvidíte v amerických médiích racionálně debatovat katolíka s gayem, zkuste odolat uznalému pokývání nad konečně kultivovanou debatou, a zamyslet se, kdo a proč chce, abyste ji takhle vnímali. Jestli z toho náhodou nekouká “jsem tolerantní ale odsaď podsaď” narativ o tom, jak má přijatelný gay vypadat. Jakmile člověk skutečně žije smysl lidského života, totiž život ve jménu lásky, žádná omezení ani přikázání nepotřebuje. Jejich účel tkví pouze v ochraně před životem v hříchu – to jest životem v nenávisti.

Rozpracovanou verzi tohoto článku jsem s žádostí o korekce případných nepřesností poslala organizaci Trans*parent, která se zabývá právy sexuálních menšin. Nedostala jsem žádnou odpověď.

 

 

Diskuzí je všude až moc, další nepotřebujeme.
Můžeš spread the love srdíčkem, nebo v míru odejít.

← ZPĚT NA PŘEHLED ČLÁNKŮ

Čtětě také:Badges

Závist.

Závist.

Před pár týdny mi má čtenářka poslala videoesej o závisti (doporučuju jako doplněk k tomuto textu pro filosofické zarámování, dvouhodinová stopáž...

Více od autorky:

Věk Vodnáře

(Hodnocení: 12)

Devětadvacetiletá Valerie se už několik let nemůže hnout z místa. Zatímco na sociálních sítích sleduje, jak její známí začínají zajímavé kariéry nebo zakládají rodiny, sama i přes podporu přítele a rodičů není schopná dokončit magisterské studium, pracuje jako servírka v kavárně, ve které se cítí jako cizinec, a stále se nemůže rozhodnout, jestli jsou možnosti, které se jí nabízejí opravdu tím, co od života chce.

349 

34 skladem

— O AUTORCE

Karla Kösl

"Nikdy jsem netoužila po tom nazývat se spisovatelkou, Věk Vodnáře jsem napsala proto, že jsem musela. Jeho příběh se ve mně objevil krátce po začátku války na Ukrajině a nabídl se jako vehikl pro něco, co cítím celý život. Vím, že to cítíme všichni, tak jsem to vepsala do rodícího se příběhu mileniálky Valerie, zamaskovala to jako čtivý román o vztazích a teď zpovzdálí čekám, kdo to prokoukne. Pokud máte rádi nezávislou tvorbu, která není na světě jen proto, aby se kola dál točila, je Věk Vodnáře právě pro vás."

"Věk Vodnáře nezná hrdinů ani poražených, řešení ani odpovědí. Čtenáře nechává napospas sobě samému, nejednoznačný a krutý jako život sám."

0
    0
    Košík
    Košík je prázdnýZpět do obchodu