Disclaimer: Nejsem psycholog, psychiatr, ani někdo s odborným vzděláním. Ač mě psychologie vždy zajímala, nejsem osoba pro odbornou konzultaci, a nepokouším se ani o osvětu. Pouze sdílím svou zkušenost, ve které se snažím záměrně minimalizovat odborný slovník, a vyjadřovat se běžnými výrazy a každodenní osobní zkušeností, která ani při nakrásně totožné diagnóze nikdy nebude stejná, jako zkušenost druhého. Jde mi o to nastínit představu o tom, jak může (a taky vůbec nemusí!) život s duševními potížemi vypadat, upozornit na to, jak neviditelné může utrpení být, a vyjádřit (třeba i jen pro sebe sama), že naše vnitřní zkušenost je legitimní ať diagnózu máme nebo ne. Při duševních obtížích je každopádně vždy třeba vyhledat odborníka (a pokud ten „nesedne“, což se stává, nevzdat se a hledat dál). Přeju vám štěstí a sílu na vaší cestě, ať vypadá jakkoliv.

Dojít k představě, že bych mohla mít nějakou diagnózu, bylo samo o sobě procesem. Zprvu jsem se cítila nesmírně provinile; jako bych se snažila svoji neschopnost jen na něco svalit, abych měla čisté ruce a mohla se litovat (takhle nemilosrdná jsem vůči sobě sama byla). Tu úvahu, že by moje problematické vnitřní prožívání možná mohlo mít důvod, a to dokonce důvod neurobiologický, tedy reálný, skutečný, jsem si dovolovala jen velmi opatrně a pozvolna. Všudypřítomný a neurčitý pocit viny (jeden z pro mě nejhorších symptomů, který jsem ale v té době za symptom nepovažovala) mě v přijetí takového scénáře brzdil.

Po nějaké době jsem se odhodlala říct o této teorii svému tehdejšímu terapeutovi. Ten zareagoval necitlivě. Řekl, že ADHD je dnes „ta módní diagnóza, na kterou se všichni vymlouvají,“ ale že jestli to tedy opravdu tolik chci, můžu zkusit test. Okamžitě jsem k němu ztratila důvěru, která ani tak nebyla kdovíjaká, a po pár dalších odkládaných sezeních jsem k němu přestala chodit úplně. To mě sice ochránilo od nepříjemných pocitů z rozhovorů s ním, ale zároveň utvrdilo v tom, že jsem asi skutečně tím politováníhodným charakterem, který nesnese, když mu někdo vše automaticky neodkývá.

Představa, že bych možná mohla mít ADHD, mi ale i tak přinášela úlevu, hlavně v těch chvílích, kdy jsem si pouštěla videa tvůrců, kteří o něm mluvili, nebo si četla o jeho projevech; fungovalo to jako sebezklidňování. Zároveň to ale s sebou neslo upínání se, a také rostoucí obavy, abych o tyhle pomocné představy nepřišla, aby mi je někdo nevyvrátil. Z berličky v podobě představy diagnózy se tak stal další stresor pro již tak úzkostmi zkoušenou mysl, a navíc mě to ještě více izolovalo, protože jsem měla další vnitřní “tajný život”, o kterém jsem nemohla s nikým mluvit.

Po určité době, to bylo tuším někdy v roce 2023, jsem byla u svého praktického lékaře. Máme štěstí na ordinaci, ve které jsou pacienti vždy vyslechnuti, kde jsou bráni vážně, a kde si z několika lékařů vždy mohou vybrat termín u toho, který jim vyhovuje nejvíc. Byla jsem tedy u svého oblíbeného doktora, se kterým se mi vždy konzultovalo velmi uvolněně, a celkem spontánně jsem se rozhodla, že mu o své úvaze nad ADHD zkusím říct. On, narozdíl od předchozího odborníka, reagoval s empatií: nejdřív se mě zeptal, co mě k takové úvaze vede, pak ocenil mou schopnost sebepozorování, řekl, že se o tom nyní ve společnosti více mluví a že on osobně je za to rád, a napsal mi žádanku na psychiatrii.

Ulevilo se mi. Hned druhý den jsem vytočila číslo přiložené k žádance. Dostala jsem ale studenou sprchu: nové pacienty nepřijímáme, ani ty s žádankami, máme plno, zkuste to znovu třeba za půl roku. Žádný zájem, žádná otázka, jen strohá informace předaná tónem člověka podrážděného z nekonečného opakování té samé věty. Takové odmítnutí ve mně posílilo věčně přítomný pocit, že tu pro mě nikdo není, že jsem zkrátka na vše sama, a z něj plynoucí demotivace ve mně deaktivovala snahu dělat vše poctivě, a aktivovala moje pravidla nerespektující já. A tak jsem si začala, diagnóza nediagnóza, troufat dotýkat se témat duševního zdraví alespoň prostřednictvím svého obsahu na Instagramu – sice odosobněně, ale i tak to pro mě bylo důležité smočení prstů v pocitu otevření se. Přineslo mi to také nový typ sledujících, dnes milých známých a přátel, kteří v komentářích i zprávách popisovali podobné pocity, a validovali svou zkušeností tu mou.

Nekončící pátrání a sebezklidňování prostřednictvím obsahu na internetu mě také dovedlo k větě, která se stala dalším katalyzátorem procesu; jakýsi uživatel na Redditu psal, že je úplně jedno, jestli vám diagnózu dal odborník, nebo ne, pokud vám její koncept v něčem pomáhá a vede vás ke klidu. To jsem potřebovala slyšet. Je to zcela jistě nebezpečně dvojsečná úvaha, mně ale dovolila opustit výčitky, že se snažím na něco vymlouvat, a zbavila mě tak jedné vrstvy tlaku. Taky mi dovolila se zase o trochu víc otevřít okolí, s nálepkou ADHD se poprvé identifikovat otevřeně – a to lehce zmírnilo pocit izolace.

Když jsem si pak zkraje roku 2024 našla nového terapeuta, tentokrát psychiatra místo psychologa, zkusila jsem zmínit svou teorii znovu. Můj nový lékař na to reagoval ve stylu jedno po druhém: nejdřív vám nasadíme antidepresiva, ať naberete sílu, můžete sem začít chodit na terapie – a pak uvidíme. To ve mně vytvořilo zárodek důvěry k němu, akceptovala jsem to, a když jsme pak po zhruba roce a čtvrt došli k diagnóze CPTSD, došlo mi, proč jsem se v ADHD tak moc poznávala (podobné symptomy, jiný způsob řešení, jiná příčina – CPTSD způsobuje „zaseknutí“ nervového systému v pocitu ohrožení, ADHD způsobuje dopaminová nerovnováha nejednoznačného původu), a definitivně tahle čtyři písmenka s díky propustila ze svých služeb.

Tuhle fázi svojí cesty jsem chtěla sepsat proto, abych ukázala, jak složitý, organický a často naprosto nahodilý může proces hledání pochopení sebe sama být. Nesčetněkrát jsem také slyšela, jak někoho odradila špatná zkušenost s terapeutem tolik, že další pátrání úplně vzdal, tímhle dílem seriálu jsem tedy chtěla apelovat na sílu zkoušet dál. Pokud to chápu správně, vztah s terapeutem musí mít správnou chemii jako jakýkoliv jiný vztah, a jeden nevhodný match neznamená, že ten další nemůže být osudový. Děkuji za dočtení, třetí díl bude o tom, jak s mými úzkostmi a depresemi vypadala moje každodennost.