Když mi bylo 27, vadilo mi, že jako v té době ambiciózní grafický designér a webdesignér ještě nemám svoje studio, nebo aspoň kancelář, a scházím se s klienty po kavárnách. Také jsem byla v konstantním stresu, že nevím a neumím všechno. Vycítila jsem, že součástí hry je působit neomylně a powerfull, a byla to pravda. K určité pokročilosti a schopnostem patřil i balíček vnějších znaků úspěchu; chceš lepší zakázku, musíš přijet v lepším autě. Kamarád architekt mi jednou řekl: „Když za nima na golf nepřijedu v posledním bávu, nikdo se se mnou vůbec nebude bavit.“ Mimikry. Mně v týhle hře ale nebylo dobře, a věnovala jsem křečovité úsilí snaze dávat co nejvíc efortless najevo, že já ji nehraju.

Odmítnutí pravidel hry se mi v minulosti ale párkrát nevyplatilo, protože ne každý ho uměl číst. Spoustu lidí automaticky jela podle nastavené výkonnostní mentality viditelných achievmentů, aniž si všimla, že je to jen momentální trend. Jednou mi klient po schůzce napsal, že bych měla jezdit v Mercedesu, a ne v (v úplně nový!) oktávce, a ať si za jeho peníze (rozuměj za honorář za dodanou zakázku) koupím nový telefon, že co to je za chudinku (rok stará vlajkovka s rozbitým displejem, jsem mileniál, rozbitý displej pro mě není známka statusu, ale toho, že mám rozbitý displej). Klienta jsem poslala kam patřil, a s pocitem marnosti, že žiju ve světě, kde je značka mého mobilu důležitější, než moje schopnosti, jsem si říkala, že bojuju s větrnými mlýni. Musíš to zkousnout a vydržet, dělat, že jsi s tím ok, jde o peníze, trochu se přetvařuj, to je byznys, takhle to vždycky chodilo a chodit bude, znělo mi neodbytně v hlavě.

Desátým letům zkrátka vládlo heslo Fake it till you make it. Viselo na snad všech nástěnkách na pinterestu. Empowerment starého typu. Heslo vycházelo jednak z mentality vertikálního úspěchu, zděděného po předchozí výkonnostní generaci, kde výš, dál a víc rovná se líp, a jednak z homogenního chápání světa, ve kterém vládne jedna pravda, jedna meta, jeden ideál, a to vše centralizované v rukách institucí a mocných hráčů. Touhle optikou jsme se posuzovali, a součástí hry bylo taky předstírání neomylnosti. Jaký to byl stres, postnout někam článek o webdesignu. Okamžitě se objevil někdo, kdo vás obvinil z toho, že to ve skutečnosti neumíte. Válka ega, poměřování velikostí, souboj o převahu.

Fake it till you make it taky úzce souvisí s hustle culture, s kulturou výkonu, která glorifikuje umisťování úspěchu v práci na první místo v žebříčku priorit. Nedávej na nic sobě znát, naučíš se to po cestě k cíli, protože o to jde. Dostat se tam za každou cenu, i když to možná vůbec není tvoje cesta. Bylo by zajímavé prozkoumat souvislost téhle mentality s imposter syndromem.

Vychovaná kapitalistickou představou o tom, jak musím být ze všech nejlepší, jinak to nemá smysl, jsem se bičovala za to, že póza „tenhle vibe není pro mě“ je znouzectnost, kterou se snažím zakrýt fakt, že na to prostě jenom nemám. Skvělá ukázka toho, jak těžké je poslouchat intuici ve světě plném hlučných signálů, navíc od toho, co je pro nás dobré, často opačných. Je těžké odlišit, co je real, co je společenský tlak, co máme z výchovy a z rodiny, a co jsme skutečně my. Na „skutečné já“, nezávislé na trendech a nánosech, ležící tam někde hluboko, ke kterýmu se propracovat a udržet ho při životě, je tvůj svatý úkol, hluboce věřím. Challenge vězí ve schopnosti očistit ze sebe to, co k tobě nepatří.

Fake it till you make it tak má ještě jednu, tu nejvíc zásadní nevýhodu. Už z podstaty znemožňuje autenticitu, osobnostní integritu, skutečné propojení se sebou, žití, co reálně jsem, ne co bych měl*a být. Jediný způsob, jak se v každodenním lomozu ponořit se hloubš, je přijetí toho, kde teď jsem. A jak mám přijmout sebe sama, když jsem přitakal*a světu ve hře na předstírání?

Dneska už nikdo předstíráním nikoho neohromí. Víc cool je pokora, down to earth přístup, a schopnost přiznat neznalost. To jsou totiž postoje, které umožňují opravdovější progres jednotlivci, týmu i projektu; vidět, jak věci reálně jsou, ne leštit povrch a pod ním nechat něco hnít, dokud to někde nevyhřezne. Toho si jde všimnout koneckonců nejvíc ve světě social media a marketingu; všichni mají dost dokonalých filtrovaných selfies, úhledných stories dělaných v Canvě, učesanosti a líbivosti, která vládla poslední dekády. Chceme vidět realitu, chceme vědět, že v tom nejsme sami, nechceme být stigmatizovaní za to, že nejsme dokonalí, nechceme se za každou cenu stylizovat do jednoho vládnoucího příběhu, do jedné pravdy. Svět se rozpadl z velkého vyprávění o několika mocných do miliard jednotlivých příběhů hledání nového, individuálního smyslu bez pocitu ztráty sebe sama v nekonečnu protichůdných cest. Změna mentality od Fake it till you make it k Být real je vlastně jen příznakem.

Když srovnám svůj pocit z rybníčku, ve kterém už deset let plavu, tehdy a dnes, dnes se mi v něm líp dýchá. Když mám videokonferenci s klientem z USA, jedním z českých top manažerů, mně i jemu je jedno, jestli sedím ve své kanceláři, nebo v obýváku. Jde jen o to, co umím. Na tomhle setkání dvou odlišných generací, genderů, odlišných zkušeností i přístupů, se skvěle ilustruje probíhající posun ve vnímání. Osa už nemusí protínat očekávané hodnoty, aby došlo k pochopení. Posouváme se ke schopnosti zbavit se nánosů a vidět podstatné.

Dnes už nepotřebuji úsilí a vnitřní boj, abych si i před sebou obhájila svoje pozice. Není problematické říct, že neumím práci s Photoshopem, protože pracuju s už hotovými fotkami. Už se nestydím za to, že leckdy nemám čas skicovat, a content na instagram tak někdy kreslím podle fotek (teď už jen svých, dřív s patřičnou licencí). Nemám potřebu pronajímat si drahé sdílené místo, jsem duší nomád (jako doopravdy, babička se narodila jako kočovná muslimka z kazašské stepi, její maminka žila v jurtě, a celá rodina pásla velbloudy, no cultural apropriation here!), i když teď pár let kvůli pandemii a pak kvůli miminku nomádím jen mezi ložnicí a obývákem. Nemám ráda rutiny a nudu, takže by mě kancelář i studio brzo začaly dusit, a taky ho nechci platit (a už mi to nepřijde blbé). S klidem, už bez nádechu a obrnění se řeknu, že jdu něco dělat poprvé, a že o tomhle jsem nikdy neslyšela. Moje hodnota není v nošení databáze faktických znalostí v hlavě, ani v ovládání programu, ale ve schopnosti chápat složité struktury, zjednodušovat je a vyjadřovat je vizuálně Jsem poprvé v životě transparentní bez bolesti, dovysvětlování, hradby postavené z článků snažících se něco změnit, a potřeby chránit se precizně kontrolovaným zjevem, který o mě dopředu napoví, kam mě zařadit.

Zkrátka a dobře, svět se mění, a někdy to někoho bolí, ale může to být bolest ozdravná. Mějme odvahu strhnout ze sebe masky a stát se sami sebou. To, že se něco někde posouvá ale neznamená, že už je to běžná praxe, takže se stále hodněkrát setkáme s judgementem. O to spíš ale mějme odvahu. Mějme odvahu být real v tom, co umíme i co cítíme, být tím, kým jsme dnes, ne někým, kým se máme stát až zítra. Přetvářky bylo dost.