V čem spočívá bolest Velkého pátku

Bolest Velkého pátku spočívá ve vítězství principu světské moci nad láskou. Pilát jako politik, který řeší udržení rovnováhy sil, a i když sám na Ježíšovi neshledává problém, riskovat za něj nebude. Pilát je mytí rukou nad zlem, cynická otázka “Co je vlastně pravda?”, Pilát je princip “protože takhle to chodí a nejde s tím nic dělat.” 

Kdo je Jidáš? Jidáš je pozice krajní osamělosti, bolesti z nedostatku lásky, nedůvěry v ní. Jidáš je kamarád, co do vztahu s tebou promítá něco, co v něm není, kamarád, který věří, že jsi jeho záchrana, že mu dáš, co jemu chybí, a jeho postoj nevyhnutelně vede k hořkému zklamání, a následné snaze pomstít se ti – začít tě pomlouvat, nebo tě klidně zabít.

Kdo je dav, co volá po ukřižování? To jsou manipulovaní lidé, kteří nemají víc, než pocit identity, a nechtějí o něj přijít. Lidé, kteří konzumují a nic pro ně není víc, než kratochvíle, která má na chvíli uspokojit jejich potřeby. Lidé, kteří uspokojit nejdou, protože nerozpoznávají zdroj svojí prázdnoty. Lidé světa. 

Kdo je Ježíš? Tak jako každá rostlina prospívá, když se na ni s láskou mluví, jak se každé dítě lépe vyvíjí, když je milované, a jako jde týrané zvíře uzdravit něhou a pocitem bezpečí, tak je Ježíš ztělesněním tohohle podivuhodného principu, a víry, že právě vibrace lásky je základní vibrací vesmíru, tím, co kmitá částicemi a drží pohromadě látku reality.

Ježíš je princip nemstění se, ustoupení, ochoty být menší, ochoty netrvat na svojí pravdě, princip nenásilí. Antiteze světské moci dovedená do krajnosti. I když disponuje mocí celého vesmíru, nepoužije ji proti nepříteli; on ho vidí jako další bytost postiženou neláskou světa, a modlí se za to, aby k ní i skrze hradbu nenávisti proniklo světlo lásky, a ona uviděla.

Proč Bůh-člověk?

Kdyby byl Ježíš “jen” Bůh, těžko bychom se s ním mohli ztotožnit v jeho nejtěžší chvíli, jak by asi Bůh mohl trpět? Ale on je i člověk. Není to pro něj snadné, není to zadarmo, je to se vší lidskou bolestí, fyzickou i emoční, bolestí z ponížení, posměchu, označování za hlupáka, lháře, podvodníka, blázna. Kdo touží po lepším světě a snaží se pro něj bez zištnosti něco dělat, ví, jak bolí byť i jen banální anonymní, jeho snažení výsměšný komentář na sociálních sítích. Tohle je ta samá bolest, ale v krajní pozici, až do pozice ztráty kontaktu se zdrojem, se sebou sama, propad do pekla lidské osamělosti ve vlastní zkušenosti. Z nekonečně mocné nesmrtelné síly do nekonečně bezmocné, smrtelné.

Lidé často říkají, že planeta Země je bezvýznamná skála uprostřed nesmírnosti vesmíru. Zní to beznadějně, ale dá se to představit i naopak: jako místo natolik významné, že se samotná síla, která ten nesmírný vesmír stvořila, vydala vyzkoušet si, jaké to je žít na té atmosférou obalené skále jako člověk.

Když se lidé nenaučili existenci v lásce a důvěře prostřednictvím vzkazů, co jim posílala skrze (starozákonní) proroky, jde jim to ukázat osobně. Ví, jak to dopadne, protože člověka zná, ale udělá to stejně. Tak moc stojí o vztah s ním, o splynutí v lásce a důvěře. I takhle se dá koukat na vesmír a existenci v něm, a věda tomu nijak nepřekáží, naopak. 

Proč se stvořitelská síla vydala na Zem zrovna v mužském těle? Nejspíš proto, že ženu by v té době nikdo neposlouchal. I oslovení “Otec” vychází z dobové mentality, kdy byl otec rodu hlavní provider, ochránce, živitel. Bůh je ale všezahrnující a tak může být těžko genderově specifický, a zcela jistě nemá nikomu za zlé, když si ho představuje v jakékoliv podobě a oslovuje ho jakkoliv. Nejkreativnější síla ve vesmíru bude těžko konzervativní, naopak, miluje tvořivost, zvídavost a vynalézavost lidského ducha. Cokoliv je povoleno, když je to v souladu s láskou.

O čem rozjímat na Velký pátek

Velký pátek je dnem rozjímání nad odmítáním lásky, radosti, kreativity a svobody, rozjímáním nad realitou krutosti, nad výsměchem pravdě a spravedlnosti ve jménu politikaření, cynismu, útlaku, hlupáctví a nízkosti. Velký pátek je i dnes aktuální svátek, protože je dnem zvědomění toho, jak vypadá život na Zemi, a proč tomu tak je. Je tomu tak proto, že jen málokdo je schopný překonat svoje vlastní zájmy a ego, a vše se stále řídí principem silnějšího, principem zisku, proto, že láska je stále vysmívaná jako naivita, a jako něco, co nemůže vést k pokroku, protože “takhle to chodí a nejde s tím nic dělat.” Velký pátek je dnem všech Pilátů dneška i minulosti. Ale není dnem posledním…

V čem spočívá ticho Bílé soboty

Bílá sobota je smutek ze ztráty naděje, otázky bez odpovědí, ticho hrobu. Bílou sobotu známe jako selhání všech snah o mír a následný začátek války, smutek z toho, že zlo zase vítězí, že smrt a utrpení opět pronikají do prostoru kvůli cynickým ziskuchtivým záměrům, a co hůř, že to tak asi holt bude vždy. Bílá sobota je smrt ideálu, prázdnota bez vyššího smyslu, temná noc duše, nejnižší bod duchovního života.

Bílá sobota je strach, že jsem naletěl*a, že jsem pošetilec, naivka, někdo, kdo se nechal v dobré vůli hloupě využít. Ježíšova doba byla plná samozvaných proroků, co si jako jeho stoupenec myslet o tom, že zrovna on skončil nejhůř? 

Strach učedníků

Ježíš je mrtev, učedníci se utíkají skrýt, bojí se následků, pochybují, jestli udělali dobře, když  uvěřili. Čekali vyhnání Římanů a Ježíšovo usednutí na židovský trůn, velkolepé vítězství a podíl na jeho slávě, místo toho byli svědky jeho popravy, a to ještě popravy tím nejpotupnějším způsobem. Jako bys byl*a spojován*a s někým, koho společnost cancellovala za tu nejhorší věc; pocit hořkého procitnutí, noční můra, zmatek z šoku a zklamání, závrať z nejistoty toho, co je a co není pravda, ztráta půdy pod nohama.

Svatý Petr (známe ho z pohádek a vtipů jako toho, kdo zlatým klíčem otevírá nebeskou bránu), kterého dnes vnímáme jako úplně prvního papeže, tedy postava značného historického a náboženského významu, měl z vývoje situace takový strach, že Ježíše opustil ještě před ukřižováním. Třikrát řekl, že ho nezná a nemá s ním nic společného. Ten nejnadšenější a nejsebevědomější učedník opouští Ježíše podobně jako Jidáš.

Bílá sobota je, když jsi něčí nejbližší přítel a opustíš ho v nouzi kvůli vlastní slabosti, když se vzdáš toho, čemu věříš, aby sis ušetřil*a problémy, když jdeš lehčí cestou, a zjistíš tak, že nejsi ten*ta, za koho ses měl*a. Bíla sobota je ztráta důvěry ve vše, včetně sebe sama.

Úloha žen v evangeliích

Jediný, kdo u Ježíše vydržel až do konce, byly ženy. Ženy se taky bály, ale pro ně byla láska silnější. Ježíš je narozdíl od všech ostatních bral vážně, stejně jako děti. Věčné díky autorům evangelií (cca rok 50-120 n.l.), že nám to nezatajili. 

Ženy hrály při následném vzniku církve důležitou roli a v šíření Kristova poselství lásky byly často úspěšnější, než muži. Těm ale brzy (4. stol. n.l., Zdroj: publikace Crispina and her sisters: Women and Authority in Early Christianity z roku 2017. Oficiální vatikánský web z této knihy čerpá rovnou v několika textech na téma žena a církev. Sám papež František velmi často zmiňuje téma žen ve svých kázáních.) začalo vadit, že se ženy věnují “mužským věcem”, místo toho, aby se staraly o domácnost a rodily děti, a tak je označili za kacířky a nestoudnice, evangelizaci jim zatrhli, a mlaďounká církev se stala čistě pánským klubem. Bílá sobota je smutek, že člověk zase ví nakonec vše líp, než život sám. Že samotnému Stvořiteli jsme dost, ale muži ne.

(A nejen ženy, i děti, menšiny, lidé na okraji, ti všichni byli pro Ježíše stejně důležití.)

Evangelium se žen okolo Ježíše dotýká mnohokrát, například Lukáš (10, 38-42) vypráví příběh sester Marie a Marty. Marta plní očekávanou roli, obstarává domácnost, což bylo v její době hodně práce. Marie sedí u Ježíšových nohou a poslouchá jeho učení. Martě se to nelíbí, žena má přeci dělat to, co jí bylo přirozeně uloženo, ne se chovat jako muž, jde tedy za Ježíšem a chce, aby Marii ukáznil a poslal ji zpátky na její místo (představ si, že začneš diktovat Bohu, tvůrci fyzikálních i kvantových zákonů, co je a není přirozené). 

Ježíš ale s Martou nesouhlasí, a naopak vyzdvihuje správnost Mariiny volby: Marie se nesnaží získat uznání za plnění uměle vytvořené role, ale jde za láskou, učit se k čemu ji táhne srdce. Bytí v lásce je pro ni důležitější, než společenská role. Bílá sobota je smutek, že ani po dvou tisících letech nemají ženy ve velké části světa nárok na to, co jim přisoudil sám Stvořitel.

Církevní manipulace s Ježíšovým odkazem

Bílá sobota je umlčení pravdy ve prospěch zdání. Když italský malíř Cavaraggio dostal roku 1598 církevní zakázku namalovat apoštola Matouše, jak sepisuje své evangelium, stejně jako každý umělec se řídil svým citem, ne požadavky ducha doby. Zpodobnil evangelistu v bolesti nezvyklé činnosti, která mu jako celníkovi nebyla vlastní, snažícího se vyjádřit Ježíšovo poselství co nejvěrněji, zpoceného a zaprášeného ze samého soustředění (Matoušův hyperfocus?). Žádná romantizace, poctivá frustrace a bolest tvorby.

Církvi se ale nelíbilo tohle “nedůstojné neuctivé zobrazení”, donutila umělce vzdát se své vize a namalovat Matouše v souladu s církevní imagery jako ctnostného patriarchu a učence. Bílá sobota je smutek z potlačovaného úsilí umělců, úsilí strhávat nánosy významů a vyjadřovat podstatné, na trendy a pohoršení nehledě. Smutek, že PR, politika, marketing a zisk vítězí nad pravdou. (Zdroj: E. H. Gombrich, Příběh umění)

O čem rozjímat na Bílou sobotu?

Bílá sobota jsou chvíle zoufalství, kdy život nedává smysl, tápání ve tmě.

Bílá sobota je tragická smrt dítěte, stav deprese, temnota bez východiska, pocit, že život už nikdy nebude jako dřív.

Bílá sobota je dovolávání se pravdy a spravedlnosti, ale bez odpovědi.

Bílá sobota je pokušení uvěřit, že řeči o lásce a dobru jsou jen výmysly, a realita je o právu silnějšího.

Bílá sobota je konzumní život, žití pro přežití a útěcha ve spotřebitelství, protože víc toho na životě není, než konzumace a reprodukce.

Bílá sobota je rezignace a přijetí uměle vytvořených zákonů ve jménu fyzického přežití v neprospěch duchovního života a přijetí důvěry a lásky. Ale Bílou sobotou to nekončí…

V čem spočívá radost Velikonoční neděle

Jestliže je Velký pátek dnem usmrcení ztělesněného principu lásky cynismem světské moci, a Bílá sobota dnem pochybností nad tím, zda jsme neuvěřili další lži, ze které chtěl někdo těžit, zda svět opravdu není jen absurditou beze smyslu, pak je Velikonoční neděle ujištěním Stvořitele o platnosti důvěry ve všepřesahující princip lásky jako základní síly života, a její moci sahající za hranice omezení trojrozměrné reality.

Úloha žen v evangeliích vol. 2

V neděli ráno za rozbřesku přichází k Ježíšovu hrobu ve skále (zase) ženy. Zatímco učedníci se stále schovávají, ženy spěchají za milovaným umučeným a chtějí ho ošetřit a naposledy uctít. Stejně jako dnes my, ani ony nesnesly představu těla blízké osoby vydaného na poslední cestu bez dostatečné přípravy a rozloučení.

Jsou to ženy, které zůstávají s Ježíšem až do konce, ženy, které za rozbřesku spěchají k jeho hrobu, ženy, kterým je zjeven po vzkříšení, ženy, kterým učedníci nevěří, když jim to přiběhnou říct.

Opět je potřeba zdůraznit, že autoři evangelií úlohu žen nevynechali, i když mohli – a chování Ježíšových učedníků, které ovládl strach místo lásky, nepřikrášlili. V době, kdy by nikomu nepřišlo divné udělat to naopak, je to pozoruhodný moment, opak církevní “cenzury” z příkladu s Cavaraggiho obrazem.

Abychom ale mužům nekřivdili, byl to muž, kdo sundal Ježíše z kříže a odnesl do (údajně vlastního) hrobu. Tím mužem byl vážený židovský starší, člen velerady Josef z Arimatie společně s druhým významným členem židovské rady, Nikodémem. Oba byli Ježíšovými tajnými učenci. Touhle akcí hodně riskovali – kdo z nás by ohrozil svoje postavení, obživu, celou svou rodinu tím, že by šel tajně odnést tělo usvědčeného zločince do rodinné hrobky jen proto, že se mu líbila jeho filosofie? Stejně, jak podezřele by to působilo dnes, působilo by to podezřele i tenkrát – a přesto to udělali. 

Marie z Magdaly

V Janově evangeliu vzkříšeného Ježíše poprvé uvidí Marie z Magdaly (Máří Magdaléna). Nejprve ho nepoznává, vzkříšení totiž, jak říká Tomáš Halík, není pouhé oživení mrtvoly. Vzkříšení je něco většího: vzkříšení je přestoupení omezenosti trojrozměrné dimenze, včetně omezenosti smrtí, a nový život už jen skrze Stvořitelskou vibraci lásky. To je Ježíšova sláva. Nikoliv pomíjivá sláva světského boje a politického převratu, ve kterou doufali učedníci, a které se báli jeho odpůrci, ale sláva velikosti života samého, zjevující se, aby nám ukázala hranice našeho smýšlení a ujistila nás, že ani mimo ně není v případě splynutí s láskou čeho se bát.

To je jádro radosti z Velikonoční zvěsti: existence není beze smyslu. Základní látkou stvoření je vibrace lásky, která se vtělila do člověka, aby si vyzkoušela pád do nejhlubšího dna lidské zkušenosti na smrtelném lidském těle, jako první prošla paradoxní cestou absolutní důvěry i v té největší bolesti, a tím odemkla člověku ve vědomí do té doby nevídaný koncept, koncept který od té chvíle funguje jako nevyčerpatelný zdroj naděje ve vyšší princip, ženoucí dopředu celý jeden proud historie.

Nevěřící Tomáš

Ježíš se o velikonoční neděli večer ukáže i schovávajícím se učedníkům. Jeden z nich ale není přítomen, a když se vrátí a učedníci mu vyprávějí, co se stalo, nevěří jim. “Dokud si nesáhnu na jeho rány, neuvěřím.” Je to slavný nevěřící Tomáš. Jeho skepse je pochopitelná; učedníci jsou vystresovaní, zoufale hledají čeho se chytit, v takové chvíli je snadné propadnout skupinové psychóze. O týden později se ale Ježíš ukáže i jemu. Dokonce ho nechá, aby si na jeho rány opravdu sáhnul – a Tomáš konečně uvěří.

Někomu to může připadat jako neúcta, ale je to spíš Boží povzbuzení ke zdravé skepsi, racionalitě a kritickému myšlení, které jsou koneckonců Jeho darem. Ježíš respektuje Tomášovu přirozenou povahu a ukazuje se mu způsobem, jakým mu víru usnadní. To je zase povzbuzení nebát se vidět snahu Stvořitele oslovit mě i tam, kde to ostatním připadá podivné, netradiční, neuctivé. Stvořitel chodí za svým milovaným člověkem (kterým je každý) na míru jeho zájmům a povaze. (Jan 20, 25-27)

Víra vs. náboženství

Byl to tuším český teolog prof. Petr Pokorný, někdejší děkan Evangelické teologické fakulty UK, kdo řekl, že je Boží záměr, když po Ježíšovi nezanechal žádný důkaz, který bychom mohli zkoumat, měřit a pitvat. Víra je opakem jistoty, víra nepotřebuje Turínské plátno, víra je paradoxní dimenze, která se objevuje v nekonečně malém bodě pokory a nekompromisní odvážné pravdy k sobě sama, a skrze tento bod otevírá prostor nekonečna. Kdyby byla víra jistota, vedla by k aroganci, zevšednění, stala by se něčím, jako je elektřina, něčím kvantifikovatelným, prodejným.

Ze snahy zachytit víru, vzniká náboženství. Vysmívat se mu jako hlouposti a redukovat ho na nástroj manipulace je ale projev nevzdělanosti. Význam křesťanských náboženství není jen v oblasti umění a architektury, ale také v přemostění období po zániku římské říše, kdy po zničení veškerých struktur, včetně zcela samozřejmých věcí, jako jsou cesty, zbyla jako jediná síla, která uchovávala nejen antické vědění, pouze církev. (Zdroj: Paul Johnson, Dějiny křesťanství, 1976)

Úloha církve

Církev založil Ježíš skrze svatého Petra. Na Bílou sobotu jsme zmiňovali Petrovo zapření, jak se tedy mohl stát první hlavou církve? Je tomu tak proto, že síla Stvořitele se chce projevovat v malosti. Svět je koneckonců stvořen z maličkých molekul, a ještě menších jednotek.

Bůh nechce v čele církve arogantního pána tvorstva, chce tam člověka, který se dotkl vlastní malosti, skrze kterou poznal pokoru, která mu otevírá možnost být k sobě pravdivý – každé nalezení pravdivého momentu znamená znovuotevření nekonečné dimenze lásky. Učit tohle ostatní může jen ten, kdo tím sám prošel, proto je Petrova slabost nakonec příčinou jeho velikosti. (Petrův příběh je zároveň ujištěním, že nezáleží, jak hluboké selhání je, při ochotě s pokorou si ho přiznat a přijmout zodpovědnost člověk dostává vždy novou šanci. To je to, co Petra odlišuje od Jidáše – i tomu by mohlo být odpuštěno, ale jeho nepřekonatelná nedůvěra ho vedla k sebezničení.)

Církev je sice založená Bohem, ale je to lidská instituce, náchylná k chybám. Tak jako je oversimplifikace se církvi vysmívat, je chyba ji i nekriticky poslouchat. Kromě omezení role žen, zneužívání moci včetně zločinů na dětech, zpolitikaření a odchýlení se od Ježíšova přístupu ke “zpilátštění”,  se jí dá vytknout také antisemitismus a živení antižidovské mentality v celé Evropě. Až do Druhého vatikánského koncilu v 60. letech 20. století byla totiž nauka o židovské vině vůči Spasiteli oficiálním učením. Byl to papež Jan XXIII., kdo ji deklarací Nostra aetate zrušil. 

Ježíš sám byl Žid, v židovské víře vyrostl a jeho učení z ní přímo vychází. Starozákonní a Novozákonní Bůh je ten samý Bůh, pořád ta samá stvořitelská vibrace lásky, a jeho slovo je stále to samé. Židé ale neuznávají Ježíše jako Spasitele, pro ně Ježíš byl a stále je tak trochu něco, jako když k nám v roce 2016 přišla Kačenka.

Základy četby Bible

Umět číst Bibli v 21. století a čerpat z ní moudrost jde v případě, že dokážeme překládat náboženský jazyk do dnešní zkušenosti. Bible dnes už není vnímaná jako nezpochybnitelný zdroj dogmat, ale jako soubor člověkem sepsaných textů o dobové zkušenosti s tím, co se nám v naší technologické době nejlépe představuje jako vibrace Stvořitele, která kmitá kvantovým světem tak, aby dala hmotě smysl – a my lidé jako jeden z jejích projevů. Je víc než pravděpodobné, že v budoucnosti bude náš slovník stejně nesrozumitelný, a bude třeba zvěst Velikonoc popsat zase jinak.

Hřích v hebrejštině znamená minutí se cílem. Není to přestupek, za který přijde trest od přísného rodiče, ale člověku samotnému škodlivá volba, kterou se zase o něco víc vzdaluje vibraci lásky (děkujeme náboženské propagandě i dietnímu průmyslu, že tak důležitou informaci překryl nánosem banálních významů.)

Spása znamená schopnost vidět pravdu, uvěřit v ní, a mít dost pokory na to setrvávat ve stavu důvěry v ní i v těžkých Bílých sobotách.

Láska není emoce redukovaná na romanci mezi mužem a ženou, ale postoj. Vědomá práce na vlastní rozbitosti, neustálé nacházení momentu vnitřní pravdy která často (stejně jako ta Petrova), není úplně hezká, boj se silami temna jednajících v našich vlastních myslích. Láska je těžká práce, často bez okamžitého uznání.

Desatero není myšleno jako soubor zákazů, ale jako soubor oznámení. Přikázání jsou ve skutečnosti důsledky života v lásce, který člověka ochrání před chováním, které by ho od kontaktu se zdrojem, láskou, Stvořitelem, odřízlo.

Láska, pak teprve zákon

Nepřišel jsem Desatero zrušit, ale naplnit, říká Ježíš. Říká, že nejdůležitější je láska: ke Stvořiteli, k sobě, i k druhému člověku, láska je důležitější než dodržování často už nepotřebných pravidel, která měla svůj význam v určité době, ale pak se kontext situace změnil, takže už není nutné na nich lpět, jen proto, že “se to tak vždycky se dělalo.” “Opustili jste Boží přikázání, ale lidské tradice dodržujete.“ (Marek 7,8) je Ježíšova kritika upřednostňování pravidel a tradic nad lidskými city, nad láskou k člověku. 

S tím souvisí následné “Nic, co do člověka vchází zvenku, ho nemůže pošpinit. Člověka špiní to, co z něj vychází!“ (Marek 7,16) – tady se sice mluví o jídle (košer-ne košer, pohybujeme se mezi Židy), ale myšleno je to i obrazně – člověka špiní zloba srdce: závist, pomluvy, odsuzování, nepřátelství, povyšování se. Na čistotu srdce je třeba se soustředit, ne na to, kdo co jí, nebo jak vypadá.

Je snadné představit si, jak skandální, provokující, identitu a “přirozený řád” ohrožující muselo Ježíšovo učení pro jeho současníky být. Dnes jsme v podobné situaci například s manželstvím pro všechny. I dnes vidíme snahu zneškodňovat ty, kteří věří v právo člověka být přijat jaký je.

Víra není naivita

Velikonoční zvěst nás ujišťuje, že můžeme bez obav vstoupit na území lásky, na území víry, že nebudeme naivky, které naletěly kýči. Říká, že dobré věci se nedělají jen proto, že nás to učila maminka (i když to má váhu), ale hlavně proto, že konáním byť i toho nejmenšího dobra se podílíme na Stvořitelově záměru lásky pro všechny, na dalším vývoji lidstva, a že když už za života naše duše i těla vibrují láskou, po fyzické smrti v trojrozměrném světě zní tón našeho života dál, společně s tím Stvořitelovým. A to je nádherná naděje, pravá radost Velikonoc.

Z téhle pozice se konzum mění v radostnou konzumaci na oslavu, kterou měl původně být, a všechny předsudky na nedůležitý balast – protože když mně bylo dáno tolik radosti, už nejsem strádající, prázdný, trvající na své pravdě, na svých tradicích, kultuře, identitě jako na tom jediném, co mám (stejně jako dav volající po ukřižování), a dokážu přát ostatním tu samou radost, na rozdíly nehledě.

PS: Teologie je nádherná, ale složitá disciplína. Je důležité čerpat z důvěryhodných zdrojů, ideálně z akademického prostředí (čeští teologové, současní i už nežijící, jsou mistry svého oboru, a nabízí opravdu velké množství pestrých relevantních přístupů na výběr dle toho, co s námi nejvíc rezonuje). Jakmile se pohybujeme na poli spirituality, okamžitě se objeví někdo, kdo nás bude chtít zneužít (například extrémní konzervativci se svou politickou pro-life nebo anti-LGTB+ agendou).

PPS: Jakmile se někdo ohání trestem, hříchem, peklem, Boží zlobou, není v souladu s křesťanskou teologií a pouze do ní promítá svoje vlastní nevyřešené věci. Víra je vždy milující a odpouštějící, podle toho je třeba se orientovat. Jakmile jde z nějakého zdroje klid a radost, je to správný zdroj, jakmile z něj jde úzkost, strach, nebo i pocit nadřazenosti vůči ostatním a odsuzování je za jejich “špatnost”, je to nebezpečný zdroj a lepší ho do sebe nepouštět.