Každý člověk má víc vrstev, to víme. Já si všímám nejvíc dvou: identity a pak toho, co je hluboko pod ní, můžeme tomu říkat třeba duše. Identita je konceptuální, sestává z konceptů, z toho, jak se stavíme k sobě a ke světu, co děláme, jak se živíme, co si myslíme. Duše je něco hlouběji, něco, co nemá koncept, věk, kariéru ani gender. Není to nic nového, jen jinak pojaté to, co vědí všechna velká náboženství, od budhismu po judaismus.

S kýmkoliv se bavím, ignoruju jeho identitu, a napojuju se rovnou na to, co je pod ní. Na identitě není nic špatného, je to nástroj, a může být nádherná a tvůrčí, když se na ní nelpí. Většina lidí na moje propojení se s tou hlubší úrovní reaguje vřele, “Jako bych tě znal*a celej život.” říkají. Jo, naše duše se znají. Když je necháme, během vteřiny vytvoří spojení na společenské postavení a všechny další koncepty nehledě. Jsou ale lidé, kteří na tohle reagují špatně a ignorování jejich sebepojetí a jejich úspěchů je triggeruje až k nenávisti. Jejich identita se stala jejich podstatou, nedokážou se od ní oprostit.

Když jsem si vizualizovala setkání s Donaldem, přišlo mi, že on bude jeden z nich. A teď přijde ta strašidelná část: Respekt a přijetí, jasně, ale vůči duši, ne jen vůči identitě. Já člověka respektuju jako celek. Jenže když sebepojetí nabyde tak, že zastíní vnitřek od možnosti spojení, tak to co jsme pojmenovali jako duše, zakrní. To je duchovní smrt. A i když není nezvratná, k jejímu odvrácení je potřeba obří množství pokory, kterou lidi, jako Donald, nejsou schopni cítit. Možná teď tedy vyhráli kolo v podobě krátkého pobytu na výsluní za cenu bolesti pro mnoho jiných, ale z hlediska věčnosti jsou mrtví. Konec strašidelné části.

Láska se vůči takovým lidem projevuje přáním, aby tu potřebnou pokoru našli. Kdykoliv se můžou otočit zpět dovnitř, k sobě, k duši. Nese to ale sebou spoustu bolesti z procitnutí a pochopení vlastních vin, takže lidé, co se nachází v extrémech, už skoro nemají šanci.

Jak bych se tedy k Donaldovi chovala? Asi tak, jako ke všem podobným mocným mužům (i ženám): ironicky. Nic bych mu “láskyplně“ nevysvětlovala, to je delusional představa, zase jen jednání z pozice jedné identity vůči druhé, a to nikdy nefunguje. Já se spíš snažím svým jednáním tu jejich světu nebezpečnou bábovičku rozbít, plác. Ale protože ji už příliš upevnili a je jak z betonu, tak to nejde. Není to v moci člověka. Tady už musí nastoupit víra.

Občas se někdo diví, odkud víš takový věci? Já prostě kultivuju život duše, život mimo veškeré identity. Snažím se nestavět si bábovičky ze svých úspěchů, a když mě někdo chválí, pěstuju postoj nevidět to jako skvělost svoji, ale jeho: on je schopen chvály, on je ten, kdo dává. Budhismus o tomhle referuje jako o životě mimo iluze, křesťanství jako o Božím království. A judaismus? Příběh vyhnání z Ráje je v zásadě o téhle dynamice. Suknice z listí, kterou si Adam utká, aby před Bohem zakryl nahotu, je identita, kterou se odstiňuje od skutečné podstaty života. A v tomhle prostoru, z téhle perspektivy oproštěné od her identit, které živí ego, jsou všechny odpovědi zřetelně vidět. O tom je koneckonců celý román Věk Vodnáře.