Debata o gender problematice se většině lidí, které znám, jeví jako otravná, ale nepodstatná. Rámovaná je jako boj zdravého rozumu proti zhýčkanému...

„
Debata o gender problematice se většině lidí, které znám, jeví jako otravná, ale nepodstatná. Rámovaná je jako boj zdravého rozumu proti zhýčkanému...
Devětadvacetiletá Valerie se už několik let nemůže hnout z místa. Zatímco na sociálních sítích sleduje, jak její známí začínají zajímavé kariéry nebo zakládají rodiny, sama i přes podporu přítele a rodičů není schopná dokončit magisterské studium, pracuje jako servírka v kavárně, ve které se cítí jako cizinec, a stále se nemůže rozhodnout, jestli jsou možnosti, které se jí nabízejí opravdu tím, co od života chce.
349 Kč
34 skladem
Rage bait je snadné vytvořit. A tak to hodně lidí dělá. Stačí nahodit jakékoliv kontroverzní téma, dát k němu dostatečně provokativní statement, a můžu počítat s desetinásobným, stonásobným, tisícinásobným dosahem. JKR, války, ekologie – reklama zadarmo, peníze se sypou. Můžeme nad tím pohoršeně kroutit hlavou, hrůza, jak jsou lidé cyničtí, že? Málokdo ale může říct, že by měl před svým prahem dokonale naklizeno. Emoční reakce a následná potřeba ji nějak navigovat je základní výbava člověka, a má to své dobré důvody, varuje před ohrožením. Jenže internetové ohrožení je ohrožení… virtuální. Jakkoliv se nás Fox News snaží přesvědčit, že je potřeba vydat se do boje za naše hodnoty, není to tak.
To množství komentářů, statementů a glos psaných s pomyslným mrkajícím smajlíkem (čti s nesnesitelně arogantním tónem) pod každým rage bait postem je smutnou ukázkou, proč tahle taktika tak dobře funguje. Jak potřeba vysvětlit ostatním, že to chápou špatně, a předvést svoji intelektuální či morální převahu, sytí celou dynamiku hrající do karet nejen Elonu Muskovi, a je jedno, na jaké straně spektra se nacházíme. Děkujeme, na vaše vysvětlení jsme všichni čekali. Na vysvětlení nejen zbytečné, protože názor má každý a who cares, ale navíc chybné, se špatnou abstrakcí i dedukcí, neplatnou logikou, neznalostí faktů, i nevědomím toho, že fakt sám o sobě je potřeba ještě správně zasadit do kontextu a dát si pozor na to, abych jeho použitím nespadl*a do té částí politického spektra, kde se vidět nechci (pravopis bych z toho už konečně jednou provždy vynechala, dyslexie a dysgrafie jsou reálná věc). Zkrátka, kontroverzní témata lákají k tomu reagovat na pouhé špičky ledovce. Zveřejňovat svoje názory na sociálních sítích ve víře v jejich intelektuální nebo morální nadřazenost je snadná cesta, jak ukázat, že si nejsem vědom*a složitosti problematiky a nahrávám tím tomu, kdo někde v pozadí tahá za nitky. Vypadá to prostě tak trochu basic.
Na rage bait se hodně využívají (samozřejmě) problémy menšin. Kdepak, my proti menšinám nic nemáme, tolerujeme je, jenže ony jsou tak hlučné! Tohle už je moc! Nemám čas studovat nějakou jejich problematiku, ať si přestanou vymýšlet, nic se jim neděje! Navrhuji řešení: nikdo nic studovat nemusí. Bohatě postačí uvědomit si, že menšiny jsou problematické proto, že jsou to… menšiny. Jiný nástroj, než dělat hluk, mnohdy nemají. Rádi bychom viděli lidi na okraji jako ty skromné, tiché, vděčné za naši blahosklonné snášení jejich existence (připomíná mi to mýtus dokonalé oběti) a občasný příspěvek na charitu, ale realita je taková, že lidé v nouzi, ať už existenciální, nebo psychické, volají o pomoc způsoby, které příjemné nejsou – a mají na to nárok. Stačí si uvědomit, co všechno má člověk z majority: identitu, jasné místo ve společnosti, validitu. Je to tak samozřejmé, že to ani nevnímáme. Lidé na okraji nebojují jen o jídlo a střechu nad hlavou, jsou i další formy nouze, ale ok, není třeba se o nich nic učit, když nemám zájem. Stačí uznat druhé lidské bytosti právo na to, co mně připadá tak samozřejmé, že to ani nevnímám, a přestat na sociálních sítích vyvádět, že jsem v ohrožení. Nejsem, opravdu nejsem. A nejmíň ohrožení jsou pak ti mocní, kteří mají hlas i peníze, a místo toho, aby svůj vliv využili pro zlepšení dialogu, upevňují odlidštěné stereotypy, sbírají ceny za odvahu ke svobodě slova, a naříkají, že na ně je pořádán hon. Jediné, co v takovou chvíli jsem, je buď někdo, kdo nerozumí kontextu, ve kterém se nachází, anebo cynický oportunista. A ani jedno není moc lichotivá pozice.
Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych se teď z tvrdých dat dozvěděla, že naprostá většina lidí na světě trpí nějakým, větším či menším traumatem; lidská psychika je křehčí, než to vypadá a k jejímu poškození stačí překvapivě málo, jak ukazují studie (například fyzické tresty – už “jen” plácnutí přes ručičku může být dost na to, aby se dětská nervová soustava začala vyvíjet jinak). Trauma bývá nevědomé, a mnoho lidí o tom svém vůbec neví, když jsou ale triggered, což není nijak těžké způsobit, vyvolá to v nich emoční odpověď, která je vyhodnocena jako legitimní a objektivní pohled na situaci. Taky se ví, že volby a rozhodnutí, a především pak ty politické, jsou víc než produktem racionality a informovanosti produktem momentálního osobního i společenského rozpoložení a právě emocí. Jako by populace názory spíš chanellovala, než vlastnila. To je důvod, proč je, ty cizí ani ty vlastní, neberu příliš vážně. Víc mě zajímá, co je za nimi, co k nim vede. To, odkud se bere náchylnost konkrétní osoby stát se médiem zrovna tohohle narativu, mi připadá důležitější, než narativ sám. Z doby postfaktické do doby postnázorové.
Abych to zjednodušila: je ok nesouhlasit, je ok vidět věci jinak, je ok cítit vztek, je ok cítit strach, je ok připadat si ohroženě. Jsou to mechanismy, které nás řídí desetitisíce let a těžko je vypneme. Každý máme k dispozici jedinečný render reality a máme nárok na své pocity i perspektivy. Není ale ok podle toho na internetu jednat. Umět nereagovat je nový stupeň evoluce; internetové boje jsou boji o emoce, sociální sítě jsou koneckonců primárně nadesignované tak, aby je podle potřeb vyvolávaly. Není po těch letech, co jsme online, čas si to konečně uvědomit? Není čas ukázat svou převahu místo dokazováním ostatním, že se pletou, radši vnitnří prací, kdy jednoduše zaznamenám, že nejsem na správném místě pro reakci, a počkám pár hodin, než se pustím do boje za hodnoty? Ne sebecenzura, ne fanatizace, ale uvědomění si, kdy jsem triggered, kdy začínám cítit emoci a ohrožení, kdy začínám mít potřebu vrátit si ve svých očích hodnotu pocitem nadřazenosti, a kdy začínám chtít (a to je ten nejvíc nebezpečný moment), aby za mě můj strach vyřešila politika. Neschopnost kultivovat tenhle proces a neustálé znovuinvestování se do jakéhokoliv social media rage baitu způsobí nakonec, jako ostatně vždycky, největší újmu zase těm nejslabším. A není to to, v čem jsme pohádkami odmala vychovávaní: chránit slabší? Je to pořád stejné, jen už lépe víme, jak ten slabší vypadá v reálném životě, a taky způsob boje je jiný. Ta jediná hodnota, kterou je třeba chránit, je ale stále stejná: láska a soucit vůči druhému, dokonce i vůči tomu, s kým nesouhlasím – a to je s internetovými půtkami (nejen o ty pravé hodnoty), které v součtu nakonec posilují vliv nebezpečných magnátů, tak nějak v protikladu.
Lidé často argumentují, no jo, láska a soucit, ale copak někdo bere ohledy na mě? Upřímně, ano. Už jen to, že jdete po ulici, a nikdo na vás blbě neciví, protože ve vás rozpozná člena majority, je obrovský díl komfortu, který mnoho lidí nemá nebo ho dokonce ani nikdy nepoznalo. Je tak těžké uvědomit si to a přimhouřit oči nad pár virtuálními diskuzemi, které vůbec řešit nemusím, za to pro někoho jiného můžou být tím jediným, co mu dodává validitu? Opravdu je nutné z pozice silnějšího kopnout zpátky? A říkám to jako někdo, kdo sám dostává hejty. Párkrát jsem na ně zareagovala a dodnes ze sebe nemám radost: prostě jsem druhého člověka veřejně ponížila, před svou komunitou, kde jsem na domácím hřišti – to jsem mu to vážně natřela. Neměla jsem to dělat, jen jsem tím přilila do ohně hořkosti.
Naskakovat na jakoukoliv emoční past je zkrátka reakce na falešné nebezpečí, žádný zákeřný transgender, který by indoktrinoval nevinné děti propagandou, na cestě do školky nečíhá. Vychováváme předškoláka, chová se jako kluk (a ne, nebudeme tu začínat lacinou sémantickou diskuzi na téma “co je to kluk”), tak s ním jako s klukem jednáme, zatím mu to nekomplikujeme, protože to není potřeba. Kdyby bylo, zařídíme se podle toho individuálně a budeme sami chtít, aby ho nikdo neodsuzoval. Jenže on je už teď součástí majority, už teď je privilegovaný, má všechny předpoklady nejen najít své místo ve společnosti, ale dokonce si ho vybrat z velké škály možností. V reálném životě vůbec nevnímám žádná kulturní nebezpečí směrem k němu, nebojím se, že bude oppressed nějakou zvrhlou menšinou; tak to vypadá jen na internetu a je to umělé, cynicky přiživované zase jen těmi nejmocnějšími hráči. Prosím, nenaskakujme jim na to. Nepřátelé nejsme my proti sobě, dokonce ani napříč politickým spektrem. Nepřátelé jsou ti, kteří mezi nás zasazují konflikty, falešný strach, znemožňují dialog a benefitují na tom. Tam je třeba obrátit pozornost, a sebrat jim tu nejmocnější zbraň, kterou mají: naše vlastní emoce.
Diskuzí je všude až moc, další nepotřebujeme.
Můžeš spread the love srdíčkem, nebo v míru odejít.
← ZPĚT NA PŘEHLED ČLÁNKŮ
Debata o gender problematice se většině lidí, které znám, jeví jako otravná, ale nepodstatná. Rámovaná je jako boj zdravého rozumu proti zhýčkanému...
Devětadvacetiletá Valerie se už několik let nemůže hnout z místa. Zatímco na sociálních sítích sleduje, jak její známí začínají zajímavé kariéry nebo zakládají rodiny, sama i přes podporu přítele a rodičů není schopná dokončit magisterské studium, pracuje jako servírka v kavárně, ve které se cítí jako cizinec, a stále se nemůže rozhodnout, jestli jsou možnosti, které se jí nabízejí opravdu tím, co od života chce.
349 Kč
34 skladem
— O AUTORCE
Karla Kösl
"Nikdy jsem netoužila po tom nazývat se spisovatelkou, Věk Vodnáře jsem napsala proto, že jsem musela. Jeho příběh se ve mně objevil krátce po začátku války na Ukrajině a nabídl se jako vehikl pro něco, co cítím celý život. Vím, že to cítíme všichni, tak jsem to vepsala do rodícího se příběhu mileniálky Valerie, zamaskovala to jako čtivý román o vztazích a teď zpovzdálí čekám, kdo to prokoukne. Pokud máte rádi nezávislou tvorbu, která není na světě jen proto, aby se kola dál točila, je Věk Vodnáře právě pro vás."
"Věk Vodnáře nezná hrdinů ani poražených, řešení ani odpovědí. Čtenáře nechává napospas sobě samému, nejednoznačný a krutý jako život sám."