Prvních zmínek na téma Co se děje s woke jsem si všimla v diskuzích už v roce 2023, ale mainstreamovější vlaštovky na téma konec woke éry se v mém zorném poli objevily koncem roku 2024 po volbách v USA, a to specificky na všemožných politicky zaměřených amerických blozích a převážně ve stylu přání otcem myšlenky. Americký kontext, ve kterém se pro potřeby tohoto textu budeme pohybovat, je jiný, než evropský, tamní političtí komentátoři používají jakoukoliv tématiku tak, aby podpořili svou agendu, o poznání víc bez zábran. (Nejen) v rámci USA obsahu je třeba si vždy dávat pozor, kdo o kulturních posunech referuje a co tím sleduje, protože americký internet a americký veřejný prostor ovlivňuje naše životy možná více, než ten evropský. Jedna věc ale jistá je: woke není co bývalo, a moje testovací zmínky, které jsem za poslední měsíce záměrně tu a tam vypustila do prostoru nejen na sociálních sítích, přinesly zajímavou odezvu: anonymně (i neanonymně) projevenou úlevu z představy změny. Tady je mix příčin, projevů i důsledků ve změně ducha doby, které jsem za poslední měsíce ve svém výkroji veřejného prostoru vypozorovala.

1. Splynutí s mainstreamem. Hlavní příčina pociťovaného posunu je očekávatelná dynamika, která se nevyhne žádnému masivnímu movementu: postupně splyne s mainstreamem. Hnutí woke nemá pro hodně lidí dobré jméno, ale je třeba uznat mu zásluhu na velkém posunu společnosti směrem k lidskoprávním agendám. Dnes už není považováno za radikální podporovat sexuální menšiny nebo nazývat se feministkou – a to je dobře. 

2. Stárnoucí mileniálové. Generace mileniálů se usazuje a zjišťuje, že spousta věcí vlastně nějak udělat jde. Že ač systém v mnoha ohledech nestíhá, ač trpíme podfinancováním zdravotnictví i školství, pořád tu jde v každodenní praxi vidět snahu posouvat se – ať už na straně úřadů, na straně vzdělávání pedagogických pracovníků, ohledně duševního zdraví, sexuality, a podobně. Mileniálové zjišťují, že disponují jistou silou ovlivňovat své okolí, dorůstají do vlivnějších pozic a postupně nahrazují generace předchozí. Válka na Ukrajině naučila mnohé reflektovat privilegovanost života v neohrožující každodennosti, takže se přestali rozčilovat na sociálních sítích. A jiní zas nemají čas poslouchat podcasty o sociální nespravedlnosti, protože poslouchají podcasty o rodičovství. Velká část lidí zkrátka a jednoduše přirozeně odpadla.

3. Konzervativnější gen Z. Ač je generace Z celkově spíš demokraticky laděná, americké volby ukázaly nárůst podpory směrem k republikánům, hlavně mezi muži. Konzervatismus generace Z je jiný konzervatismus, než ten generace boomers, je to konzervatismus ovlivněný nástupem AI, pandemií, půlkou života stráveného za kulturních válek a algoritmy propadujícími misogynní obsah, a o vlivu generace Z zatím moc říct nejde, ale je možné si všímat neskrývaného distancování se od feminismu a dalších konceptů spojovaných s érou woke, a to i v rámci exponovaných – a zároveň ne vždy nutně jen radikálních – influencerů.  | K tématu gen Z a růstu vlivu misogynie: seriál Adolescent, Netflix.

4. Zvulgarizované rámování. Hnutí woke pracuje s akademickými humanistickými koncepty, kořeny má v postmoderním myšlení, a ač nemá žádný kánon, opírá se o interdisciplinaritu (pracuje s průniky mezi jednotlivými disciplínami; sémantika, gender studies, filosofie, environmentalismus, orální historie, kulturní antropologie, historická antropologie, ekonomie, filosofie, politologie, psychologie, atd.). Je poměrně složité orientovat se v jeho historii a rámcích, a potřeby rychlého obsahu na sociálních sítích sofistikovanost jeho východisek ještě více zjednodušují (sama jsem se tím nejednou provinila), často až do úplné plochosti. Z toho vznikají nedorozumění, včetně obrovského množství basic semi-aktivistického obsahu, jehož konzumenstvo jsou převážně lidé nepřipravení na argumentaci i analytický pohyb mezi jednotlivými vrstvami rámců, kteří pak jen reprodukující nepřesné zobecnělé koncepty, a aplikují je často způsobem škodlivými pro jejich konkrétní osobní životy (např. feminismus ve vztazích, kde snaha realizovat špatně pochopený koncept vede k emočním zraněním a odcizování). Tohle je jeden z těch mechanismů, který u velké části společnosti vedl od zvednutého obočí až k radikalizaci.

5. Privilegovanost mnohých aktivistů. Souvisí s předchozím bodem. Ne každý má možnost sledovat akademické diskuze a orientovat se v nich, od toho jsou to koneckonců diskuze… akademické. Jsou potřebné, důležité, neshazujme jejich hodnotu, rétoriku lopatu do ruky v ČR nechceme. Ale bezesporu jsou exkluzivní a privilegované, a nepřátelské útoky vůči těm, kdo se v nich neumí pohybovat, jsou z mého pohledu útoky z pozice síly – a to je dost anti-woke.

6. Odtrženost od reality. Říkat někomu v postcovidové inflační ekonomice, kdy se mnoho lidí snaží přežít, že jeho nezájem o BLM, pleasure gap, nebo skleněné stropy v korporátech, je internalizované bigotství, začalo působit najednou nějak nevhodně, všímám si ubýtku takových momentů v rámci diskuzí. Seriózní aktivisté berou realitu těch lidí, pro které jsou snahy o změny určeny v první řadě, vážně, zvlášť v Čechách máme velké množství kvalitních neziskovek i jednotlivců, kteří reprezentují boj za sociální spravedlnost obdivuhodně, a zaslouží si respekt.

7. Smrt mnoha fat positivity influencerů a vliv korporátů. Kalifornská brand stratéžka Zoe Unlimited sdílela v jednom ze svých videoesejů zajímavý postřeh: dala do souvislosti umírání fat positive influencerů v raném věku, a monetizaci body positivity hnutí korporacemi jako Unilever a Nestlé, které vlastní majoritu značek, od Dove kosmetiky (jejíž brand je na body positivity založený), po průmyslově zpracované potraviny a …cukrovinky. Mám za to, že to je jedním z důvodů, proč do veřejného prostoru prosakuje perspektiva skepse vůči čemukoliv díky postupnému uvědomování si klíčové role, kterou na kulturu, včetně kultury woke, mají nadnárodní korporace řízené čistě ekonomickými zájmy.

8. Zneužívání cancel culture. Cancel culture vznikla jako nástroj obrany menšin proti mocným gatekeeperům, kteří drželi v ruce tolik karet, že bylo nemožné jejich vliv omezit jinak, než internetovou obdobou bojkotu a virtuálním válením v dehtu a peří. Rychle se z něj ale stal účinný nástroj odstraňování konkurence (za což mnozí viní kapitalismus, který já, ač sama kritička hustle culture a vysokootáčkové výkonnostní mentality, vidím jako sice velice chybový, ale stále dosud nejúčinnější systém obrany proti lidské potřebě se navzájem požírat, jejíž příčinu nevidím v nespravedlnosti systému, ale v neakceptování různorodosti praktikované na všech stranách politického spektra, včetně té woke). Právě zneužívání cancel culture je jedním z těch nejviditelnějších momentů, ve kterých byla woke éra pro mnoho lidí (často tajně) vnímaná jako destruktivní – a proč by se jí rádi zbavili.

9. Netflix: go woke, go broke? Streamovací gigant se potýkal s problémy, které se projevily i na akciích i na byznys modelu předplatného. Zaměření na woke obsah ho stálo hodně skandálů a soudní procesy. Zanalyzovat, jak moc byl obsah, který ve své woke éře produkoval, pink-washing, by bylo na diplomovou práci (nutně to potřebuju vědět, udělá to někdo prosím?), ale po tichém odklonu od progresivního obsahu spíše ke kriminálním minisériím a dokumentům přestal jeho růst stagnovat a na konci roku 2024 byl streamovací službou č. 1. A chování gigantů na trhu je vždycky vodítkem k odhadu skutečné nálady společnosti, ne te iluzorní, kterou reprezentují sociální bubliny.

10. Social justice warrior nálepka jako red flag. Tohle je jen můj osobní pocit, nic systémového, ale mám intuitivní potřebu se od téhle nálepky distancovat. Evokuje mi oportunistickou absolutizaci vlastní perspektivy. Ve svém okolí vidím několik příkladů, kdy za sebou self-proclaimed social justice warrior zanechal na pracovišti spoušť, ve které se těm, za které bojoval, najednou začalo v rámci gender rolí nebo work-life balance dařit v praxi o něco hůř, a zatímco dotyčný dál pokračoval s výrobou edukativní infografiky v Canvě, jeho medvědí služba zanechala jeho kolegy, kteří bez veřejného uznání nebo ocenění dál bojují za lepší svět i s vidinou, že oni sami z něj třeba ani nestihnou něco mít, v těžší pozici.

Já sama někdy používám slovní spojení „peaceful warrior“ jako referenci k józe a principu neubližování, a taky jako vymezení se proti marxismu, ve kterém se mé cesty od (mnohých, nikoliv všech) woke konceptů oddělují, protože moje optika není založená na ekonomice a distribuci moci, ale spíš na metafyzice, chcete-li; a marxismus a metafyzika byli odjakživa přirození nepřátelé (to jen taková nápověda, proč se mnou někteří nesouhlasíte a nevíte proč. Je to v pořádku, ano? Pro někoho to může být matoucí, ale nemusíme se bát, nemít rád Marxe nerovná se automaticky fašismus; pozor na to, taková zavádějící zjednodušení jsou součást problému.).

PRO-tip: Při pohybu na internetu je důležité dávat si pozor na ty, kdo mají v pozadích svých videí vyvěšenou vlajku nebo krucifix. To jsou zpravidla tvůrci z extrémní části pravé strany spektra, a mohou někdy znít rozumně, zvlášť v shortech vytržených z kontextu, které algoritmy silně protlačují, ale jejich agenda je v rozporu s tím, co příčetný člověk od politiky chce – a stejně tak se skutečnou vírou.

Kdybych to měla shrnout, řekla bych, že woke hnutí nemizí, ale integruje se, setřásá ze sebe snahy o jeho monetizaci, a dospívá; jeho koncepty jsme se na mnoha frontách v rámci generace mileniálů, která byla pro jeho agendu pionýrská (což s sebou nevyhnutelně neslo spoustu chyb a porodních bolestí), naučili brát jako samozřejmost a zaintegrovali jsme je do své každodennosti: například zvýšením pozornosti vůči konsentu a korektnějším vztahům na pracovišti, snahou o udržitelnější chování (říkám snahou, nikoliv úspěšnou realizací), snahou o dělbu práce v domácnosti atd. Jako by ty celou jednu éru omílané ideály přešly do všeobecného vědomí a začaly být viděny jako reálná možnost, ne jako extremistický výstřelek. Ti, kdo boj za lidskoprávní agendu brali opravdu vážně, jsou teď v pozicích, kde mohou uplatňovat vliv, a nemají čas na půtky na sociálních sítích. Ti, pro koho bylo woke hnutí způsob, jak legitimizovat svůj pocit nadřazenosti, jako by přestali působit tak strašidelně – nebo už na ně prostě nemáme čas.

Můj osobní pocit z nespočtu hodin strávených nezúčastněným pozorováním online diskuzí na všemožných platformách (Reddit, YouTube, X, Threads, Facebook, Instagram, v diskuzích mainstremových i alternativních médií) je, že nejvíc respektu vůči odlišným názorům a nejedukovanější vyjadřování vidím ke svojí radosti právě na straně dospělých mileniálů (snad teď sama nejsem přání otcem myšlenky); jako by se bojem za víc respektující společnost sami naučili opravdovému významu respektu se vším všudy. Když to zjednoduším, boomer se nachytá, vysměje a pak se urazí, když je vám to jedno, Zetko vás s nadřazeným úsměvem opraví jako irelevantního dinosaura, a mileniál řekne, ok, let’s agree to disagree. Pochodeň v podobě nesnesitelné arogance tak úspěšně přebírají incelové. Ale o těch zase třeba někdy příště. Až na ně budu mít náladu.

 Autorka není analytička ani politoložka, ale spisovatelka.