Podstata slávy a proč ji každý chce

Sláva. Vrcholné veřejné uznání, čest za vynikající činy, zásluhy. Být hromadně rozpoznán pro svoje kvality, odlišen od anonymního davu, oslavován a obdivován pro svoji existenci chce každý. Být slavný znamená být všeobecně uznán. Uznán za toho, kdo to zvládl, za toho, kdo je dál, výš než ostatní, krásou, schopnostmi, talentem, sláva rovná se vítězství. Slavným je záviděno, protože to vypadá, že se nepotýkají s tím, co každého na světě trápí nejvíc: s bojem o uznání vlastní hodnoty.

Jako bytosti izolované v jedinečných a nesdílitelných renderech reality, které jsou subjektivní dynamickou relací mezi přítomným okamžikem interpretovaným minulými zkušenostmi a minulou zkušeností interpretovanou přítomným okamžikem, pro něž jediným referenčním rámcem k ověření validity vlastního prožívání, je převládající společenská norma a to, jak ji reprodukují ostatní, máme společnou jednu univerzální touhu: být ve svojí individuální zkušenosti uznán*a, a tím validován*a, tím získat hodnotu. (Jinými slovy, naše podstata je osamělost ve vlastní zkušenosti a z ní vyplývající touha sdílet ji v bezpečném prostoru, bez odsuzování;  “Ano, vidíš to správně. Ano, jsi v pořádku tak, jak jsi. Ano, tohle se ti nemělo stát. Ano, je mi líto, že se ti to stalo. Ano, máš pravdu.”) Uznání je ale nedostatkové zboží. Uznáním zkušenosti druhého jako by se zneplatňovala zkušenost má (viz Hegel, Fenomenologie ducha), proto spolu neustále bojujeme o ten správný pohled na věc a o to, kdo ho komu přizná (nebo spíš nepřizná), od banálních sporů o barevný odstín předmětu denní potřeby, až po politické názory.

Boj o uznání začíná na úrovni dvou lidí. Jak příklad může posloužit banální výměna neslušných gest na křižovatce, nebo rozhovor dvou kamarádek, které se vzájemně shazují, aby zneuznáním té druhé získaly pocit vlastní převahy (viz nevyžádané rady, judgement, manipulace).

S rostoucím počtem lidí účastných téhle dynamiky boje o svrchovanost roste moc toho, kdo uznání dosáhne. Uznání se kumuluje, až z něj vzniká sláva. Existuje sláva v ulici či obci (“známá firma”), sláva lokální (být známý ve své zemi, ale už ne za jejími hranicemi), sláva v rámci subkultury (např. na punkové scéně své doby), sláva v rámci oboru (např. mezi vědci), mikrosláva nanoúčtů na sociálních sítích, a samozřejmě ta nejžádanější a nejvzácnější podoba slávy, sláva celosvětová (např. Brad Pitt), až sláva ikonická, nesmrtelná (Marilyn Monroe, nebo třeba i Kleopatra a další notoricky známé historické postavy).

O určitou míru uznání, bojujeme všichni a na všech úrovních. Od ocenění kolegy a šéfy v práci, přes dosah našeho obsahu na sociálních sítí, až po větší, monetizovatelný a obchodovatelný vliv, který se slávou přichází. Ve světě, kde je uznání, ocenění a přijetí nedostatkové zboží, je sláva zajištěním se proti nedostatku; stejně jako peníze chrání proti materiální nouzi, sláva je vítězstvím na poli nouze emocionální. Její dosažení navíc generuje pozornost a pozornost generuje peníze. Proto je obchod se slávou kontrolován mocnými mediálními hráči, a tahle kontrola maskovaná jako zábavní průmysl, ovlivňuje mentalitu každodennosti, naše sebepojetí i hodnotové systémy. A to je to, co mě na slávě zajímá.

Music industry a obchod s osamělostí

Pro svoji case study jsem si vybrala music industry, má totiž podle mého názoru největší vliv. Zatímco na film nebo seriál se musíte aktivně jít podívat, hitu pro léto 2025 neuniknete, protože ho uslyšíte v obchodním centru, v uberu, v restauraci, i v trendy reelech, a dost možná se chtě nechtě stane soundtrackem vašich vzpomínek pro dané období, se kterým si nakonec spojíte pozitivní emoce – protože léto 2025 bylo zrovna to, kdy jste se potkali s životní láskou.

Hudbě se uniknout nedá a to vydavatelé dobře vědí. Vědí, že si ji spojíme se vzpomínkami, emocemi i s vlastní identitou. Vědí, že poslouchat v roce 2024 Charlie xcx, vzít si na sebe neonově zelené tričko a vědět, co je brat, znamená mít swag, a znamená to mít ho snadno a bez námahy, stačí jen zapnout Spotify a být u toho: být u toho nákupem onoho trička (které nevyrábí nikdo jiný, než H&M, se kterým Charlie xcx udělá collab). Sama schopnost být u toho, rozlišit, co je trendy a umět si to osvojit, přináší uznání – ne třeba v rámci obce nebo rovnou v celé zemi, ale ve třídě, mezi vrstevníky, nebo ve skupině, do které si přejeme patřit. Malý odlesk slávy momentálně populárního interpreta v podobě dalšího planetu zatěžujícího produktu jako náhrada za pocit, že nejsme ve svém každodenním životě vidění a uznávaní, to je to, s čím music industry ve skutečnosti obchoduje.

Efekt nového, rage bait, FOMO a parasociální vztahy

Princip obchodu se slávou je jednoduchý, ale jeho realizace je drahá. Obsahu a konkurence je moc, a producenti musí udržovat pozornost konzumentů, jejichž attention span je horší a horší. K tomu používají jednak efekt nového: noví a noví, stále originálnější interpreti, nové a nové soundy a estetiky. To vše se neutále zrychluje, možná jste si všimli, že z mnoha slavných songů znáte jen refrény používané v reelech, že ke spoustě slavných písní nedokážete přiřadit žádnou tvář. Z hudby se stává spotřební zboží, jehož smyslem je na pár dnů zabavit. Jakmile zájem začne opadat a nákup triček klesat, je potřeba nahradit stárnoucí produkt novým.

Ze zrychlujícího se cyklu produkce a spotřeby uměleckého obsahu vzniká zvláštní jev: náročnost konzumentů se zvyšuje, kvalita děl klesá. Když se z talentu stane spotřební zboží, na kvalitu jako by nebylo místo a čas, prioritou je udržet pozornost konzumentů; čím nevídanější, víc šokující, extrémnější výkony, tím lépe. Performeři musí mít neuvěřitelný talent a schopnosti, aby zaujali, ale jestli chtějí být úspěšní a slavní, a dělat to, pro co jim bylo shůry dáno s co největším dosahem, nemůžou svoje nadání chanellovat jinam, než do trendů s omezenou životností (podle mého názoru to momentálně nikdo z umělců nemá těžší, než mladí nezávislí hudebníci, protože soupeří s tímhle výrobním kolosem).

Kromě efektu nového je další strategií pro udržení zájmu konzumentů navigování psychických fenoménů. Charlie xcx využívá FOMO jako způsob, jak se udržet exkluzivní; jen na jejím neveřejném profilu, kam si musíte požádat o přístup, se dá pořídit vstupenka na exkluzivní akci (pro porovnání, 25 000 zájemců, 400 vstupenek, záměrný byznys model). Kromě trička si tak můžete pro pocit výjimečnosti pořídit i nehmotné goodies, jako je zpěvaččino přijetí do skupiny jejích nejvěrnějších, a zbavit se paralyzujícího strachu, že u toho nebudete.

Doja Cat zase pro urychlení svého přerodu z jedné umělecké persony do druhé použila rage bait. Doja je výjimečně talentovaná performerka, kterou producenti oděli do persony pink pop princess, a jejíž fanouškovská základna sestávala z velké části z objektifikujících mužů. Doju to po nějaké době přestalo bavit a rozhodla se svou sexy personu zprovodit ze světa, a to dost kontroverzním způsobem: kromě nezbytné (a zajímavé) změny image začala své fanoušky urážet. Díky tomu vznikl buzz, tisíce reakčních videí, statisíce tweetů a komentářů, a Dojin přerod tak proběhl všem na očích jako reklama s obrovským dosahem zdarma; reklama na feminismus, empowerment, boj s objektifikací žen, boj s mužským predátorským fantazírováním, reklama šitá na míru duchu doby. Nakolik je to autentické a nakolik kalkulované, o tom lze debatovat, ale to, že stejnou strategii používá Donald Trump i Tomio Okamura, a že rage bait je něco, co prokazatelně přispívá k polarizaci společnosti, a co Doja pro mnohé legitimizovala jako brilantni taktiku, pro mě není pozitivní outcome.

Jako další příklad uvedu monetizaci parasociálních vztahů, ve které kraluje Taylor Swift. Ta má svůj brand postavený na personě holky od vedle. Ve svých náctiletých fanynkách vytváří pocit, že je jejich pohodová starší sestra, a přesně díky pečlivě živené iluzi, že je obyčejná dívka, které záleží na problémech milionů jejích kamarádek,  jsou její posluchačky ochotné vydat i tisíce dolarů za vstupenky na koncerty, cesty na ně, i merch. Tuhle pozici si Taylor drží neuvěřitelných 17 let, a mezi námi, nemůžu nepřemýšlet nad tím, co tolik let kapitalizace vztahů s dětmi udělá s osobností. Jde nestat se po cestě zrůdou? Nebo se jako společnost posouváme k normalizování emoční kanibalizace a budeme na ni koukat jako na další nástroj, jak těžit osamělost bližního, a považovat to za brilantní?

Kdo naopak svou pozici ztratil, protože byl sám zcela vytěžen, je Dua Lipa, jejíž poslední album Radical Optimism je se svými počty streamů internetem označené jako flop. Dua udělala tolik collabů, tolik reklam a tolik produktů, že došlo k oversaturaci trhu její personou, a i když vydala solidní album, konzumenti jsou znudění, přesycení a Duy práce jim připadá jako že “už nepřináší nic nového”. Dua bude možná muset pár let počkat, pak najmut jiný branding strategy tým, a vymyslet nové způsoby, jak zpeněžit své jméno. Pak je otázka, jestli uvidíme velkolepý povedený comeback rámovaný jako “Dua Lipa je důkazem, že na věku nezáleží”, nebo další a poslední flop, na kterém se budeme se moct pást v algoritmem dodávaných bulvárních shortech na téma “Proč už Dua není to, co bývala.” V každém případě se kola budou dál točit a na vysokých místech se bude dál vydělávat.

Čtyři toxické důsledky obchodu se slávou

Všechny zmíněné taktiky, které music industry používá pro udržení pozornosti a tvýšení dosahu, nejsou problematické jen z principu, protože tohle se nedělá. Problematické jsou především tím, že neexistují ve vakuu, a jejich over-využívání vede k jevům, které bych hromadně popsala jako znečišťování duševního životního prostředí.

V první řadě ovlivňují miliony teenagerů, jejichž sebepojetí i rámování světa je vydáno do rukou finančním zájmům producentů, kteří, i když často umně navigují zeitgeist tak, aby vypadali jako že distancují od dřívějších toxických vzorců (z čehož vzniká green-washing, pink-washing, feminism-washing atd.), ve skutečnosti nezohledňují psychické ani fyzické zdraví celých generací konzumentů, ale opět jen zisk. Jakmile se doba odkloní od body positivity/neutrality (jakože se to už děje), nastrčí producenti místo curvy Sabriny Carpenter zpěvačku ve velikosti 0, a dvanáctileté dívky budou zase umírat na anorexii.

Další věc v obchodu se slávou je neustálé injektování důrazu na její hodnotu, a tím vytváření potřeby být taky slavný, oceňovaný, obdivovaný a v hlavní roli (fenomén main character syndrom), a ostatní vnímat jen jako prostředky k naplnění tohoto cíle. 

Všimněte si, okolo čeho se točí prakticky každý text i každý hudební klip: Look at me, be like me, looking like an icon, bad bitch, dont mess with me, yes, and?, my enemy, my body, my bootie, I am a superstar, me, me me. Arogance, přehnané sebevědomí, peníze, ego, místo na výsluní, to je to, co kultura music industry prezentuje jako žádoucí. Ne jako důsledek tvrdé práce, která vytváří hodnotu, ale jako samoúčelnost jejíž hodnota spočívá sama v sobě.

Třetím důsledkem je na všeobecně špatná nálada a polarizace, která se projevuje převážně na internetu: sociální sítě, původně vytvořené jako demokratický nástroj pro rovné příležitosti, samy obchodují s dosahem a pozorností, a vedou uživatelstvo k vzájemné soutěži o pozornost, přičemž “slotů”, tedy dosahu, uvolňují zanedbatelné množství a zbytek kumulují pro sebe tak, aby je co nejvýhodněji zpeněžily – třeba právě u velkých mediálních hráčů a producentů music industry. “Ti nahoře” si rozdistribuovávají dosah podle svých zájmů, a “ti dole” se ve víře, že tady mají šanci taky něčeho dosáhnout, někým se stát, požírají mezi sebou v boji o blahosklonně odhozené zbytky. To vede k tomu, že na sebe vzájemně koukáme se závistí, nevraživostí, jako na konkurenci v boji o čím dál cennější pozornost, která je tím, co nás validuje, nebo jako na ty, kdo nás chtějí jen využít pro svá čísla. Věty jako “Dneska může být umělec/odborník/xxx každej” objevující se pod každým rozhovorem, vnímám jako projevy eroze důvěry v upřímnou, jinými motivacemi, než je narcismus, řízenou tvorbu – a i když to nevnímám stejně, dokážu pochopit, odkud to pramení.

Z toho vyplývá čtvrtý důsledek, a to klesající ochota dávat; když všichni soutěží o svoje místo na slunci, a mě vnímají jen jako prostředek k tomu přiblížit se mu, nemám chuť být nápomocná. Uzavírám se do sebe, k ostatním jsem kritičtější (“To vážně stačí tak málo? A proč teda nestačím já, to jsem ještě míň?”) a hlad po pocitu vlastní hodnoty roste. S ním roste i FOMO, které kromě toho, že je do všech průmyslem pumpované horem dolem, ho posiluje i pocit, že já, a navíc jako jediná se svému výsluní nepřibližuju. A jelikož hodnota je asociovaná s výsluním, sebepojetí se snadno stočí k negativní identitě – nemám na to, co ostatní, nejsem tak dobrá*ý, jako ostatní. Neustálé rozhlížení se po ostatních vede k ignoraci bezprostředního okolí a toho skutečně hodnotného: každodennosti. To že dýchám, každý den mám na stole kávu, a tělo, které mě vezme zaběhat si a vidět u toho východ slunce, jsou ty správné zdroje dopaminu, zdroje vděčnosti, které ignorujeme, když je hledáme ve virtuálnímu úspěchu.

Abych to shrnula, důsledkem obchodu se slávou, který pramení z chronické neschopnosti člověka dát druhému základní uznání jeho zkušenosti, protože jemu samotnému nebylo dáno, znečišťuje duševní životní prostředí a generuje tak zástupy lidí intoxikovaných pocitem nedostatečnosti, neschopnosti soustředit se na vlastní přítomný okamžik, strachem, že nebudou u toho, a neschopností vnímat ostatní jinak, než jako jednotky pozornosti. Tahle rostoucí demotivace se stává základní každodenní zkušeností, kterou je třeba zahánět instantním pocitem laciné výjimečnosti v podobě osvojení si mimiker, které jsou zábavním průmyslem momentálně prodávány jako hodnotné.

Aktivisté jako součást problému a návrat ke konzervatismu

Vraťme se ještě na chvíli k už zmiňované Sabrině Carpenter (její loňský hit Espresso určitě znáte; slovo “Espresso” bylo pro jméno songu mimochodem vybráno jednak kvůli launchi vlastní značky kávy, a taky jako nápoj, jehož název vyslovujeme i několikrát denně, což vede k pevnější asociaci s interpretkou) a k její monetizaci feminismu podávaného v extrémně male gaze balení, což je prezentováno jako empowering. Je podivné, kolik lidí, včetně aktivistů, jejímu týmu tuhle strategii věří a točí obhajující reakční videa na téma “Proč bychom měli nechat ženy dělat to, co chtějí” (čímž upevňují vazbu atraktivita-úspěch, je příhodné nechávat ženy dělat co chtějí tím nejkonformnějším způsobem), čímž opět zvyšují Sabrině zadarmo dosah.

Tohle je moment, ve kterém vnímám velkou slabinu aktivismu: v aktivistech. Jsou to totiž taky jen lidé, taky motivovaní touhou být viděni, oceněni, uznáni. Jejich motivace vnímám jako totožné s motivacemi všech ostatních na trhu s uznáním, akorát za použití jiného nástroje; ne umění, ale sociální kritiky. Natočit video, které jim v rámci jejich komunity zajistí validaci, moment uznání a rozpoznání v komunitě uznávaných kvalit, nehledě na to, jaký vliv to má v dlouhodobém měřítku.

Netvrdím, že neexistují upřímní autentičtí aktivisté, kteří chtějí dosáhnout pozitivních změn, stejně jako ne všichni tvůrci usilují apriori jen o místo pod reflektorem, a mnohým z nich skutečně jde primárně o sdílení neviditelného. Mám však za to, že trajektorie celkové mentality směrem k legitimizaci nárokování si vlastního místa na jevišti světa a podílení se na distribuci moci jako něčeho, na co má každý nárok, je biom, který kompromituje i původně dobré zájmy.

Hodně lidí cítí k aktivismu odpor, zvlášť po poslední dekádě definované kulturou woke, která si aktivismus vzala jako rukojmí proti každému, kdo by zpochybňoval její cestu k podílení se na kontrole světa. Kdokoliv se proti ní vymezil, byl označen jako nepřítel menšin, což je nařčení, které se špatně setřese. Aktivismus, ten genuine autentický upřímný aktivismus, ale potřebujeme, potřebujeme práva menšin, potřebujeme liberální politiku, potřebujeme svět založený na přijetí rozmanitosti a na péči o slabší, ne na právu silnějšího, a v tomhle je další moment, kdy music industry a její taktiky znečišťují prostor natolik, že nejsme schopni rozeznávat, radši házíme všechno do jednoho pytle a honem se vrátíme k osvědčeným konzervativním hodnotám, nehledě na to, kolik lidí to bude bolet. Woke culture se vyčerpala a její vliv slábne, zůstává po ní ale pachuť nedůvěry v to, za co bojovalo několik generací: za svět, kde je přijat každý, a nikdo se nemusí hladově sápat po chvilce slávy.

Meghan Markle a já

Jak vidíte, já hru o světskou slávu vnímám jako nebezpečnou tělu i duši. Myslíte si, že až dojdete na určitou úroveň, setkáte se s upřímným zájmem o vás a vaše schopnosti, se zájmem, který vám celý život tak chybí. Tak to ale nefunguje. Jakýkoliv zájem o vás projevený bude v tomhle světě z většiny zištný, motivovaný profitováním, a to v dobrém i ve zlém. Meghan Markle natočila s Netflixem kuchařský pořad, ten na internetu propadl, a každý, kdo se k ní hlásil, včetně největších jmen jako jsou magazíny Time a Vogue, od ní dávají ruce pryč: její vliv klesnul, tím klesla její relevance, tím její hodnota, tím způsob, jak ji těžit. Najednou nemá pro trh takovou cenu a všichni se jí rádi zbaví. Ti, co jí záviděli, teď budou mít radost, ti, co jí fandili, jí dají najevo zklamání, a ona se propadne o několik levelů níž. Přála bych jí (i nám všem), aby to nechala plavat, otočila pozornost směrem ke svému stále nadstandardně privilegovanému životu, a udělala s ním něco lepšího, než se snažila dál ho těžit – nebo aby si ho prostě a jednoduše jen užívala jako dar, který se dostane málokomu. Jenže to by v narcistní společnosti mohlo působit jako prohra, ne jako vítězství, kterým to ve skutečnosti je, takže jarmark marnosti a dog eat dog hra o trochu lepší pocit ze sebe sama bude pokračovat dál.

Můj osobní boj s touhle mašinérií, která se nedá porazit, je dávat lidem, to co si myslím, že jim chybí nejvíc, a čehož absence zaháněná snahou přehlušit ji čímkoliv, co je po ruce, ať je to etické či ne, živí vše, co na světě nemáme rádi; dávat uznání “zadarmo”. Od bezdomovce, přes autobusáka, po ředitele kdoví čeho, ke všem se chovám tak, aby vnímali, že ctím jejich lidskou důstojnost, nezávislou na jejich pozici na škále úspěchu i na politických názorech. Není to vždy lehká cesta, někdo to bere jako samozřejmost, nebo jako důkaz vlastní důležitosti, někdo je tak vyhládlý, že to vnímá jako projev hlubšího citu, a někdo zase jako příležitost nasát si pocit hodnoty a pak z pozice náhle nabyté síly kopnout. Je ale důležité dělat to i tak, protože to posiluje autonomii lidského života, na tomhle hlučném soutěživém kanibalském světe nezávislého.

Sama jsem tvůrce, napsala jsem román, který se bolesti žití v silně kapitalizovaném světě týká, a propaguju ho jen metodami, které vnímám jako etické, čímž samozřejmě ztrácím konkurenční výhodu. Přístup účel světí prostředky, tedy Musím využívat neetický marketing, abych svou etickou knihu dostala mezi co nejvíc lidí, je první schůdek na cestě do pekla, takže mi nezbývá než důvěřovat v jiné cesty, v cesty všehomíra – ke komu se kniha dostat má, k tomu se dostane, whatever. To, že tenhle román byl odmítnutý velkým nakladatelstvím, protože “není dost zábavný a nejsou v něm emoce”, tedy ze strachu, že nebude vydělávat, mě nejdřív naštvalo, ale teď mi to přijde brilantní: román, jehož vyznění je antitezí toho, v čem žijeme, se přece nemůže podílet na tom, v čem žijeme. Jeho umělecká autenticita spočívá kromě nefiltrované výpovědi také v tom, že není součástí procesu znečišťujícího duševní životní prostředí.

…takže co s tím?

Řešení je lehké i těžké: vystoupit. Vystoupit z té hry, která je koncentrovanější a náročnější, čím jste v ní úspěšnější. S pěti sty sledujících budete chtít tisíc a s tisíci budete chtít pět tisíc. Na každé úrovni úspěchu, na kterou dosáhnete, objevíte další level, ze kterého na vás někdo bude koukat z vrchu, kde zažijete neuznání. Zase budete hledat pocit hodnoty v další cestě vzhůru, která vás tentokrát snad už konečně, zbaví pocitu, že nejste dost. A pokud náhodou dojdete úplně na vrchol, zjistíte, že tam čeká osamělost, závist od těch z nižších pater, falešná přátelství od těch, kteří chtějí využít váš vliv, snaha stáhnout vás dolů, a dost možná podepsaná smlouva s ďáblem (třeba collab s H&M, které těží z dětské práce, nebo podílení se na byznysu, který má na svědomí smrt statisíců kojenců – tady jsme sice mimo music industry, ale ta nejvyšší patra byznysu jsou vždy propojená) ze které se nedá couvnout.

Kdybych to měla vzít úplně do důsledku, nejvyšší patra obchodu se slávou vnímám jako delusional partu od reality odtržených super privilegovaných lidí, kteří soupeří o poslední nejvyšší příčky mezi sebou, a veškerou moc a prostředky používají k tomu, aby ovlivňovali ty, co jsou níž, tedy veřejnost, konzumenty tak, aby sloužili jejich egoistickým cílům, nehledě na následky pro planetu i pro společnost. Skandál s P. Diddym je toho dalším důkazem. Jestli tedy nemusíte Beyoncé, Grammy, Drakea ani X Factor, nejste divní, gratuluji k fungující intuici. Nenechte zpochybnit ji, i když vás možná někdo bude označovat za wannabe, co staví identitu na závistivém vymezování se vůči úspěšným. Podporujte lokální umělce, lokální hudbu; zajímavých a talentovaných interpretů i tvůrců je obrovské množství a bude životodárné, když přestanou být nuceni soupeřit o vertikální úspěch a dostane se jim možná méně velkolepého, ale o to cennějšího horizontálního ohodnocení, kde nepočítáme statisícové davy, ale desítky, stovky a tisíce lokálních, skutečně zaujatých a hlubšího vhledu i spojení schopných fanoušků. 

Řešení je vystoupit, neživit to v sobě, i když to na mě útočí ze všech stran, a podporovat vše, co je opakem. Proto ten provokativní nadpis, který je v tomhle kontextu chápajícím slávu jako něco notoricky zneužívaného, vlastně lichotkou. Já sama čerpám identitu i pocit hodnoty z jiných věcí, než je uznání okolí, a tuhle schopnost každodenně kultivuju: bytím v tichu, bytím s tím, co mě zajímá, opatrností na to, co a hlavně jak to konzumuju, s kým se důvěrněji stýkám. Pro tenhle článek jsem strávila hodiny v hollywoodských drbech a cítila jsem, jak do mě jejich negativní energie proniká, jak se cítím čím dál tím méně důležitá a úspěšná, jak začínám přemýšlet, co dělat, abych taky dosáhla toho a toho a toho, aby mi náhodou něco neuteklo. To je ale přesně ta destruktivní energie, která prosakuje do všeho a do všech, i do mě jako do někoho, kdo o ní ví a je na ni připraven. Proto píšu tenhle článek, jako výzbroj, jako obranu pro každého, kdo cítí, že něco je špatně, ale neví co, a komu všichni říkají Co blbneš, vždyť je všechno skvělý a zábavný. Svět je špatně, ale zároveň má potenciál, obrovský potenciál být rájem – a proto je třeba nepolevovat v úsilí dávat mu to, co chybí, a nepodílet se na tom, co ho křiví. I kdyby z toho měly čerpat až příští generace. Je čas přestat sázet jen na rychlý úspěch, individualisticky zištné cíle a osobní profit – včetně slávy.