Disclaimer: Kontextové články jako tenhle jsou vždy ovlivněné osobním narativem, a je třeba je tak číst – jako perspektivu. Opírají se se sice o fakta a studie, jsou založené na dlouhodobém kontinuálním pozorování veřejného prostoru i internetu napříč politickým spektrem, jejich existence je výsledkem snahy porozumět roztříštěnému světu okolo sebe a zarámovat ho do smysluplného celku, a nejsou kompromitované finančním zájmem, vlivem třetí strany, nebo snahou získat dosah či přízeň té či oné sociální skupiny. I tak jsou ale pouhou interpretací. Jejich smysl je jediný: snaží se přispět čtenářstvu k jeho dalším úvahám.

Na úvod je třeba říct, že termín “kulturní války” často vidíme v uvozovkách, protože je vágní; používáme ho zpravidla když chceme označit emocemi sycenou debatu mezi sociálními skupinami, názorovými proudy a politickými zájmy, probíhající převážně ve virtuálním prostoru, ale nezřídka se přelévající i do offline reality. Jakkoliv si termín “kulturní války” zasluhuje vlastní bádání (a také se mu ho dostává, existuje nespočet odborných článků, které se snaží ho definovat), pro účely našeho textu s ním budeme pracovat tak, jak se s ním setkáváme v běžném jazyce – tedy jako s širokým výrazem pocitově označujícím vše asociované s konceptem virtuálního nebo mentálního území ideového konfliktu, prolínajícího se všemi oblastmi života, všemi skupinami lidí i typy vztahů.

Základní zarámování pro širší kontext

Poslední zhruba dekádu a půl měly kulturní války vliv na každodenní život; rozpady vztahů na základě politických neshod (například očkování, volby v USA, volby v regionu, téma translidí a LGBT+), ukončené kariéry, atmosféra nedůvěry, osamělost, dopad na psychické zdraví, a ztráta orientace. Ať už jste na cyklovýletě potkali při zastávce na pivo výčepního v triku Ortel a cítili se z toho ohroženě nebo rozladěně, nebo jste narazili na vlákno volající po cancelování vašeho oblíbeného umělce, historické postavy, seriálu, nebo filmu, válce ideí se nešlo vyhnout – a kdo se jim vyhýbal, byl podezříván, že je tajně nenávistný ultrakonzervativec (například Taylor Swift v roce 2020 natočila pro Netflix dokument Miss Americana, jedním z jehož témat bylo mimo jiné odhalení její politické orientace; zpěvačka byla roky mylně považovaná za republikánku).

Kulturní války ovlivňovaly také ekonomická rozhodnutí – investoři převážně z řad předchozích generací zvyklí na klasické průzkumy trhu začali reagovat na požadavky těch nejvokálnějších skupin, což vytvářelo vlny nevole u jejich protistran. Následovaly veřejné omluvy často doporovázené pláčem a prosbami o odpuštění, nebo naopak vychytrale polovičatá vyjádření a statementy, které přinášely další rozepře a nespokojenost. Společnost se rozdělila na dva na nesmiřitelné a na první pohled homogenní tábory, uvnitř kterých ale konflikty pokračovaly dál a štěpily veřejnost na stále menší oblasti konsensu.

Část lidí vně i uvnitř obou táborů verbalizovala svoje pozice na sociálních sítích, část šla tvrdě proti nim, ostatní mlčeli, přemítali, jak se věci vlastně mají, a báli se, aby se jich nedejbůh někdo nezeptal na jejich názor. Jelikož dekonstrukci neuniklo nic, od konceptů jako je “selský rozum” přes náboženské systémy, až po samé základy kapitalismu, demokracie i morálky, nikdo jako by najednou nevěděl, jestli na tom či onom názoru opravdu něco není. Pochybnost, zda nejsme všichni nevědomě rasistické postkolonialistické zrůdy, nepříjemně visela ve vzduchu a stala se portálem pro nespočet velkých i malých hráčů, kteří se jejím prostřednictvím pokoušeli dostat k moci – a často úspěšně.

Poslední měsíce si ale můžeme všímat, že témata, která kulturní války sytila, a způsoby, jak je rámovat, se začínají jevit jako vytěžené. Veřejný prostor je rozpadlý do nekonečna průřezů realitou nahodile se protínajících v závislosti na algoritmu a demografii. Jeden swipe vás přenese do vybombardované nemocnice v Palestině, další k memu se vzteklou čivavou (ten přepošlete kamarádům), a ten třetí třeba k hádce v bostonském kadeřnictví, kde se Afroameričanka zastává bílé zákaznice a říká, že “už to došlo příliš daleko.” Zmatek, absolutní zmatek, udělat si v (libovolné, dle vašeho vkusu a potřeb zvolené) morálce zakotvený, ověřený, a takzvaně vlastní názor na vše, co okolo proudí, a ještě ho stihnout začlenit do identity své digitální persony, už prakticky nelze zvládat. A co víc, kdekdo o to i přestává stát. Proč to tak je, jaké mechanismy způsobují takový posun, a co si z toho vzít pro svůj každodenní život, nad tím v hrubých obrysech polemizuje tenhle článek.

1. Nevyhnutelná političnost otázky kulturních válek

Prvním momentem, nebo faktorem pociťované změny je, že otázka vlivu kulturních válek je nevyhnutelně politická. Každý ji interpretuje podle svých přání a potřeb (takové zaujatosti se nejspíš nedokážu vyhnout ani já, i když se o to budu snažit). Jinou perspektivu poskytne NY Times, jinou Fox News. To je napříč debatou samo o sobě častý argument: “Toho neposlouchejte, ten je z xyz média.” Z toho jde usuzovat, jak důležité se pro mediální domy a místa vlivu navigovat debaty kulturních válek stalo – kdo kontroluje debatu, kontroluje přístup k politické moci. Kdo ovládne narativ, ovládne veřejné mínění.

Paradoxně je ale monetizace online debaty vlivnými právě ten důvod, proč se debata sama postupně začíná jevit jako doména těch nevlivných; být relevantní v reálném světě is the new cool. Účast v debatě prokazuje nepochopení mechanismů její kontroly. Zatímco ještě před pěti lety vypadala úplná neúčast jako ignorace, a schopnost pohybovat se v diskuzních vláknech s břitkou ironií jako tou nejlepší zbraní na znemožnění protivníka znamenala kumulaci kulturního kapitálu, dnes je to opačně. Nashromážděný kapitál v podobě sledujících na Facebooku a někdejším Twitteru i vlivem neustálých změn algoritmu devalvuje a ve světě, kde si začínáme uvědomovat následky závislosti na dopaminu z pozornosti anonymního davu, je nový “flex” schopnost se bez validace publikem obejít.

2. Kulturní kapitál a ego

Na celé debatě doprovázející kulturní války bylo ze začátku nejvíc matoucí to, že její nejvýraznější aktéři ať z té či oné části spektra sami sebe pasovali do rolí ochránců těch ideí, na které většině lidí vlastně záleží: tedy ideálu rovnosti, lidských práv, a stejných možností pro všechny, a své vlastní perspektivy absolutizovali jako ty jediné platné. Jelikož se veřejná debata pohybuje převážně na poli společenských věd, jejichž základy a historie jsou postavené na dlouhých odborných textech, které skoro nikdo nečetl, málokdo si troufnul oponovat. Oponovat neobratně bylo příliš velké riziko a nikdo nechtěl vypadat jako jednoduchý, snadno manipulovatelný člověk nevědomý si vlivů, které ho formovaly.

Většina společnosti nedisponovala nástroji, který by ji skrz minové pole debaty provedly bez emočního zranění – tedy v první řadě slovníkem, a také orientací ve společenskovědních konceptech, což fungovalo jako formaldehyd, který na určitou dobu konzervoval debatu v té podobě, v jaké ji známe – v té vyhrocené, sycené těmi nejtroufalejšími / nejbezohlednějšími / nebo v empatickém slova smyslu nejzoufalejšími jedinci. Veřejnost si ale postupem času kód původně okupovaný jen částí populace osvojila a naučila se v něm pohybovat, respektive navigovat ho pro celý vějíř zájmů (například extremistické strany se naučily využívat nervozitu části populace k budování strachu, korporace zase pro marketing). Hodnota kapitálu v podobě znalosti kódu tím zase o něco poklesla.

Když se konstruování nové morality založené na projevování subjektivního vnímání toho, co je morální a co ne, odehrává na virtuálním fóru o nekonečném počtu anonymních svědků, kteří prostřednictvím svých reakcí odměňují tvůrce dopaminem, nevyhnutelně to vede k transakčnosti budoucích relací. Jinými slovy, pozornost sytí ego, to se na ní stává závislým, a pro sebepotvrzení, tedy to, co mu přineslo potravu, se bude opakovat, dokud to bude výnosné. Ze složitých konceptů, k jejichž úspěšné integraci do současné debaty je potřeba stovky hodin četby a studia, se tak staly ustálené floskule, komodity, zaměňované za znalosti. Schopnost správně je aplikovat (replikovat) na vhodném místě, rozuměj tam, kde to přinese nejvíce pozornosti, dosahu a vlivu, se pak sama o sobě stala hodnotou, zaměňovanou za původní koncept, kterým byla deklarace subjektivní a směrem ven projevované morálky nezávislou na jakémkoliv společně sdíleném kodexu. Ztransakčnění společenské debaty je druhým faktorem, který se podílí na pocitové vytěženosti kulturních válek.

3. Optika místo substance

Sociální sítě jsou vizuální médium a proto se na nich ustálil takový komunikační kód, který umožňuje rychle asociacovat pozorované s už známými koncepty. Zvykli jsme si zkrátka během nanosekundy podle estetiky obsahu rozpoznat “kdo kam patří.” Jinak vypadá člen manosféry, a jinak ekoaktivista: budou mít jiné účesy, jiný typ oblečení, jiné doplňky, jiná tetování, a také jinou mimiku. Schopnost osvojit si správně vnější znaky skupiny, ke které chci patřit, je klíčová – svým vzhledem komunikujeme své hodnoty a zájmy. Design sociálních sítí ale vede ke zkratkovitosti, čehož následkem je kladení většího důrazu na to, jak věci vypadají, než na to, jak jsou.

Jako příklad můžeme uvést situaci, kdy slyšíme člověka, který na první pohled působí jako člen manosféry, říkat slova a věty, které neladí s jeho zjevem, a ihned to vnímáme jako nedůvěryhodné, i kdyby říkal tu nejmíň škodlivou věc, jakou lze říct. A naopak, vidíme-li někoho, kdo má mulet, velké brýle a kroužek v nose mluvit o čistotě rasy, bez většího zkoumání si řekneme, že jde o ironii (a jeho příspěvek olajkujeme či okomentujeme, čímž mu zvýšíme dosah). Tenhle mechanismus ukazuje, že osvojit si mimikry, které přinesou nástroje, jak se v očích publika stát tím, kým chceme, není příliš těžké; a z toho vzniká performativní aktivismus, který známe jak od soukromých osob, tak od celebrit, politiků, a velkých firem, které se naučily, jak říkat ty správné věci, aby u cílové skupiny docílily kýžené odezvy a dosáhly tak svých zájmů.

Proto je v perexu článku zmíněná Meghan Markle (pro kontext, MM se mnohokrát vyjadřovala k lidským právům nebo k feminismu jako k něčemu, kvůli čemu opustila královskou rodinu a čemu chtěla zasvětit své úsilí, ale nyní se věnuje influencerství, výrobě luxusních džemů a produkci netflixovských pořadů o životním stylu a vaření, takže je vnímaná jako někdo, kdo využil agendu lidských práv jen pro marketing/positioning). Ne, že by ji autorka článku chtěla soudit na tu nebo na onu stranu, ale hereččin pohyb ve veřejném prostoru slouží pro naše účely jako lakmusový papírek. Ať už je realita jejího veřejného působení jakákoliv, posun od vnímání její persony od mixed race ženy, kterou nahlas zpochybňovali jen ti, koho bychom dnes nazvali “dezoláty”, po oportunistickou od reality odtrženou déčkovou celebritu, ukazuje na rostoucí důraz na to zohledňovat existenci mechanismu zneužívání konceptů humanitních věd pro zisk, které je naším třetím momentem svědčícím o vyčerpanosti kulturních válek.

4. Odtrženost od reality

Čtvrtým pomyslným hřebíčkem do rakve relevance kulturních válek je jejich odtrženost od reality inflace a ekonomických problémů. A nejen to. Množství lidí z řad menšin, označených těmi, co za ně bojovali, za součást problému, za bigoty s internalizovanou nenávistí vůči xyz, nedostatečně inkluzivním slovníkem nebo nekorektními vtipy šířícími škodlivé stereotypy, je ohledně takových nařčení vokální, má velký dosah (namátkou Jefrree Star, Blaire White nebo Natalie Wynn – záměrně jsou zmíněni tvůrci z různých částí politického spektra), a kontroluje nezanedbatelnou část online prostoru. Jejich perspektivy vnášejí další pochybnosti o míře důvěry v moc účasti na kulturních válkách změnit něco k lepšímu (ať už je to lepší cokoliv).

Také jsme vstoupili do fáze, která by šla označit za fázi postnázorovou: vzhledem k tomu, že design sociálních sítí umožňuje nejsnadněji šířit jen útržky a floskule, názor začíná být vnímán jako prosté papouškování toho, co ke komu zrovna přivál jeho algoritmus. A nikdo nechce být emocemi vláčeným hostitelem parazytujících myšlenkových fragmentů nejasného původu a netransparentního záměru. Jak řekl v České televizi historik profesor Martin Putna redaktorovi, který mu na konci rozhovoru děkoval za názor: “Názor má každý idiot. Já poskytuji expertýzu.”

5. Atentát na Charlieho Kirka

Nejvýraznější událostí roku 2025 v oblasti kulturnách válek byl zářijový atentát na republikánského influencera Charlieho Kirka. Vyvolal enormní vlnu odezvy (nutno podotknout, že v prosinci už o něm zase skoro nikdo nemluví) a uvedl v širší povědomí další fenomén shrnutý v pojmu leaving the left. Střelce Tylera Robinsona si veřejnost spojila s liberální stranou spektra, a následná myšlenková konstrukce, která výron obsahu distancující své tvůrce od levice jako celku doprovázela, vypadala zhruba takhle: “Liberálové říkají, že bojují za rovnost a lidská práva, ale stejně, jako všechny zločinné režimy minulosti: i oni dokáží lingvistickou gymnastikou obhájit vraždu jako akt boje za lepší svět.”

Jestli byla dosud část účastníků i pozorovatelů debat uvnitř kulturních válek zmatená a nerozhodná v tom, kdo má vlastně pravdu, dění které následovalo po atentátu, bylo katalyzátorem jejich přesunu na spektru, nebo úplného opuštění dosahu vlivu, kterému se doposud z jakýchkoliv důvodů vystavovali. V očích mnohých přišla liberální strana o svůj morální kredit, který bylo do té doby téměř nemožné bez ztráty květinky zpochybnit. Atentát (a jeho obhajoba nebo relativizace částí debatujících) se stal silnou kartou pro každého, kdo eso v rukávu doposud postrádal; obviňovat část společnosti z internalizované nenávisti jde při vlastním schvalování střelby na veřejnosti o poznání hůř.

6. Victoria Secret a American Eagle

Dostáváme se k šestému bodu: v kapitalistické společnosti jde totiž nakonec vždycky v první řadě o peníze. Dekáda pokusů přizpůsobit trh dojmům odvozeným z kulturních válek přivedla mnoho společností ke krachu a mnoho CEOs odvedla z jejich funkcí.

Nejviditelnějším příkladem je rebrand provedený v roce 2019 společnosti Victoria’s Secret, která vyrábí dámské spodní prádlo, a jejíž marketing byl vystavěn na takzvaných andílcích: nerealisticky dokonalých modelkách, které muži chtěli mít doma jako trofej a ženy se jim chtěly přiblížit. Nákupem v butiku Victoria’s Secret si každý mohl odnést domů kousek takového v pestrých barvách vykresleného snu. Značka ale v roce 2019 podlehla dojmu získanému právě na sociálních sítích, dojmu, že takový tradiční model už dnešní zákazník nechce; dnešní zákazník chce inkluzivitu. Nechce koukat na nedosažitelný ideál a mít z něj komplexy, chce sebe sama, rozhodl internet – anebo přesněji, nějaká z nejvíc vokálních bublin. Jak se ale ukázalo, social media aktivista není dobrý zákazník, a rebrand směrem k inkluzivitě přivedl Victoria’s Secret po třech dekádách rostoucích tržeb málem ke krachu. Inkluzivní kolekci nikdo nekupoval, a na internetu (který po ní volal) sklidila převážně kritiku a výsměch.

Druhým příkladem je další značka oblečení a její často skloňovaná kampaň, American Eagle se svými Great Jeans se Sydney Sweeney v hlavní roli. Reklama způsobila rozruch, protože měla podle některých interpretací záměrně evokovat tzv. white supermacy, tedy nadřazenost bílé rasy (můj osobní názor je, že marketéři přesně věděli, že se tohle stane, a udělali to záměrně). Jak ale ukázala nejnovější data, značce po špatném Q1 přibylo po zveřejnění kampaně za Q2 700 000 nových zákazníků a i ve třetím kvartále zisk stoupal.

Diskuze, které okolo džínů a Sydney Sweeney probíhaly na internetu (na Redditu, YouTube, X, Threads, Instagramu i Facebooku) pak ukazovaly jasnou polaritu; část uživatelů byla vokální ohledně toho, jak offended reklamou je, druhá část naopak vyjadřovala údiv nad tím “co všechno těm lidem ještě dokáže vadit” – džíny American Eagle se tak pro mnoho lidí staly symbolem odporu; to by se ještě před pár lety pravděpodobně nestalo. Před pár lety by značka kampaň stáhla (zde značka přestala používat tu část reklamy, která mluvila o genech, ale jinak celé vyznění kampaně zachovala) a omluvila se, takhle ale vznikl nový precedens; veřejné mínění je dnes zřejmě třeba číst jinak, než podle hlasitosti debat na sociálních sítích, a kontroverze už neznamená takové obchodní riziko. (Zajímavé také bylo pozorovat, jak hlasitou vlnu podpory v první chvíli Sydney Sweeney dostala, a jak se ta od jednoho krystalicky ostrého momentu náhle proměnila ve všudypřítomný backlash na téma „Sydney točí jen propadáky.“ I tahle diskuze působí jako uměle řízená a nechat se strhnout a začít emočně participovat ať už na tu či onu stranu znamená akceptovat strategii mocných. Názor totiž nemusí být spojený s emocemi, a rozhodně by jimi neměl být sycen.)

7. Vliv dalších kulturních okruhů

Ve své etnocentrické bublině zaměřené na západní ideály si to často neuvědomujeme, ale na myšlenkový environment mají vliv i jiné kulturní okruhy. Nezápadní investory, kteří si rozdělují stále nevytěžený třetí svět, americká a natož evropská kulturní debata vůbec nezajímá. Věnují se kumulaci vlivu ve svých regionech a následné expanzi na západ – ano, světe div se, existují i nezápadní, nám zcela neznámí bilionáři, kteří se, stejně jako ti západní, zajímají o dosažení největšího podílu moci. Myslet si, že samozvaný social media aktivismus sytící kulturní války zmůže v tomhle měřítku víc, než že na nějakou dobu rozbouří mysl pár milionů chronicky online lidí, působí v globální perspektivě čím dál míň realisticky. A protože nikdo nechce působit jako delulu, je tenhle mechanismus dalším, pro nás sedmým faktorem podílejícím se na vyčerpanosti kulturních válek.

Je to o kapitalismu?

Z toho, kudy se článek ubírá, musí být jasné, že tu máme nového nepřítele: pozdní kapitalismus. Nového v uvozovkách, protože o nástrahách tržní ekonomiky se mluví od jejího vzniku, ale nového pro širokou internetovou veřejnost. Všudypřítomné TikToky a reely volající heslo “Eat the rich” se v roce 2025 staly novou pěnou dní, a Billie Eilish obracející se na bilionáře s otázkou “Bilionáři, proč jste bilionáři?” na letošním Wall Street Journals Innovater Awards, je toho celebritím symptomem.

Narativ internalizované oprese je téměř vytěžen a ztrácí moc generovat emoční odezvu, takže se fokus internetových debat stáčí víc směrem k v tuto chvíli pociťovanému skutečnému kořenu problému: ke společnosti založené na globálním obchodu, a k jeho podílu na nerovnoměrném rozdělení zdrojů, který z nás chtě nechtě dělá cyniky zobchodovávající vše, včetně ideálů, takže je potřeba zbavit se vyšší dobro korumpující kapitalistické mentality celkově. V diskuzích můžeme potkat komentáře jako „Kapitalismus vyzvdivuje možnost šplhu po ekonomickém žebříku, ale nikdo neřekne, že ten žebřík vlastní bilionář-vykořisťovatel,“ nebo „Válka se změnila, už to není levice proti pravici, ale ti dole proti těm nahoře,“ nebo „Za náš životní styl nevděčíme kapitalismu, ale lidské práci.“

Narozdíl od lidských práv je ale ekonomie, byť stále věda společenská, přeci jen o něco víc otázkou nejen teorií, ale už i konkrétních čísel. Problém alokace zdrojů není v kumulaci bohatství na jednom místě, protože majetky bilionářů nejsou čistě likvidní (jinými slovy, nejde o zadržování hotovosti na účtech), ale například v táhnoucích se ozbrojených konfliktech, které znemožňují stavbu infrastruktur, která by zjednodušovala distribuci jídla, léků a energie, nebo v lokální politice, říkají odpůrci antikapitalismu, kteří se nezdráhají do diskuzí aktivně zapojovat, a heslo Eat the rich vnímají jen jako další floskuli proměňovanou v kulturní kapitál. Vlivem faktorů probíraných zmiňovaných v článku ale už tahle vlna debat nejspíš nebude mít tak výrazný vliv na dění ve veřejném prostoru, jako mělo třeba transgender hnutí – možná jen vyjma produkce Hulu nebo HBO a jejich (velmi zábavných) seriálů o zkaženosti bohatých, jako je třeba White Lotus série.

Můj názor je (jakkoliv nejsem bezbřehým zastáncem volné ruky trhu, respektive stavění výnosu na první místo), že zbavit se obchodu půjde až ve chvíli, kdy nebude třeba obchodovat s tím nejvzácnějším – s energií. Jakmile bude dostatek energie pro všechny, bude moct zmizet směna, na to ale neexistuje technologie. Pro posun k takové technologii je třeba výchova expertů, tedy studium, a také drahý výzkum a vývoj. Všechny tyhle nároky vyžadují financování. A úspěšně financovat technologický rovzoj dokázaly zatím pouze dvě uspořádání: demokratický kapitalismus, a diktatura. Žádný systém zřejmě nemůže být tak dokonalý, aby chránil sám sebe před lidskou vlastností obcházet nebo ohýbat pravidla na úkor ostatních. To je ale na každém čtenáři a čtenářce i čtenářčatu, jak k tomuto přistoupí.

Kulturní války a nová každodennost

Co si z toho všeho vzít pro každodenní život? Možná materiál ke kultivaci schopnosti odstupu od chronicky online narativů. Vědomí, že boji na internetu svět asi nakonec nezměníme, dávno už ho totiž změnil někdo jiný – ten, který takové boje konstruuje a využívá. Témata řešená v rámci kulturních válek jako lidská práva, feminismus, ekologie nebo problematika menšin a disabled lidí zůstávají stejně důležitá a je stejně zásadní na jejich posun nerezignovat. Možná je ale čas vrátit se k lokálním aktivitám, k dosahu v reálném světě, který se obejde bez validace, publika, a vlivu na rpzvoj osobních i firemních brandů a následné zisky. Je třeba se také začít zbavovat falšené představy homogenity diskutujících skupin, i rychlých a nepřesných asociací; například „If you support Izrael, you are not queer“. Je to zjednodušující, polarizující, nebezpečné, banální, dokonalá ukázka toho, co je na kulturních válkách špatně (Izrael vs. Palestina je komplexní otázka zahrnující tisíce let historie i moderních dějin, včetně vlivu Sovětského svazu, je velmi snadné v ní být misleading nebo mislead). Jsou to právě takové další a další vrstvy pravd a názorů, které debatu zbavují nuancí a debatující schopnosti je reflektovat.

Není to o tom silent the protest, je to o tom odmítnout pohodlnou a jednoduchou formu protestu. Dělat rozdíl v reálném světě znamená zasvětit tomu život, být ochotný čekat dekády, než se úsilí projeví, vzdát se popularity nebo úspěchu. Social media performativní aktivismus sytící kulturní války nás o tuhle schopnost oddálit přísun dopaminu z dosažení cíle připravuje. Můžeme si všimnout mnoha účtů, o jejichž obsah nebyl zájem, dokud se nezačaly soustředit na vstupy o kontroverzních tématech – nárůst dosahu byl prakticky okamžitý, desítky tisíc reakcí na post v řádech týdnů – stačí si jen proscrollovat obsah směrem dolů a všímat si dat vydání. Když je vliv na distribuci moci v podobě dosahu výhradně v rukách společností jako je Meta, jak velkou lze mít důvěru v organičnost na povrch probublávaných témat a informací? Jak moc se dá tvůrcům věřit, že je nevtáhla spirála pocitu, že mají na něco vliv (byť i v tom pozitivním slova smyslu), navíc v kombinaci s tím, že odezva na sociálních sítích prokazatelně způsobuje závislost? Jak moc se dá odhadnout, kdy jsou a kdy nejsou pouhá proxy (jak by někdo mohl ošklivě říct, užiteční hlupáci) pro agendu někoho jiného? Dokáže člověk rozpoznat své vlastní motivace? Tohle jsou otázky, které si internet začíná po letech nasbíraných zkušeností konečně pokládat – a to je možná ten nejvýraznější faktor klesající tendence veřejnosti nechat se do názorové války vtahovat.

Pokud tedy máte pocit, že všichni jsou online, vězte, není tomu tak. Dost možná jste jen vy příliš online, vtažení do iluzorních nánosů milionů narativů žijících jen ze sebe a pro sebe, dávno nereflektujících důvod svého vzniku. Inspirací k životu bez social media validace může být třeba nejmenovaná žena, novinářka, jejíž několikaletá práce vedla k tomu, že pojišťovny musely začít proplácet lék na spinální svalovou atrofii. Tato žena nemá téměř žádnou digitální stopu, žádnou veřejnou aktivitu na sociálních sítích, a ze své práce si neodnáší žádný kredit ani odměnu v podobě obdivu a notifikací. Zůstává za ní ale naděje pro nespočet rodin a jejich nemocných dětí.

Kolik takových lidí, odborníků i lidí ve službách, v médiích, nadnárodních korporacích i malých agenturách dělá každý den svoji práci, a ta jim zabírá tolik energie, že na projevování se na sítích už nemají prostor, takže o nich nevíme? Možná přišel čas devalvovat kapitál v podobě pozornosti a validace anonymního davu úplně; nepodléhat ve veřejném prostoru emocím, udržovat si nadhled, kritický odstup, a příliš nepropojovat svoje politické názory se svou identitou. Prostě na každou performativní social media aktivitu, která nám zkříží cestu, reagovat v duchu jen “Yes, and?”